V prvním čtení jsme slyšeli opis vidění Boha, které měl prorok Izaiáš. Serafové, kteří se nacházeli blízko Božího trůnu, křičeli: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Jejich pokřik vyjadřoval Boží Velebnost a Přesažnost. Bůh je Někdo úplně jiný, jako to co poznáme ze stvořeného světa. Bůh je Nestvořené Bytí. Člověk je ohromený jeho nádherou. Říkám to proto, že naše doba nese v sobě mnoho bolestí a trápení a my se často ptáme, jak se na to dobrotivý Bůh může dívat. Zjednodušeně by jsem řekl, že Bůh za to stojí. Lidé, kteří prožili klinickou smrt nám o tom něco mluví.
Paní Glória Polo, která zažila klinickou smrt, takto opisuje setkání s Bohem: „Kolem mě bylo bílé světlo, nepopsatelné světlo, které působilo takový pokoj, takové štěstí. Pocity, které se prostě lidskými slovy nedají popsat. Jednoduše řečeno – neexistují pozemská slova, která by popsala velikost tohoto okamžiku. Byla to šíleně enormní extáze, nepopsatelný vrchol. V tomto světle jsem se pohybovala dopředu, nepopsatelně šťastná a plná radosti, nic mě v tomto tunelu netížilo.
Když jsem se podívala nahoru, uviděla jsem na konci tohoto tunelu něco jako slunce, bílé světlo. Říkám „bílé“ jen proto, abych označila nějakou barvu, protože barva tohoto světla a jeho jas byl nepopsatelný. Nebyla srovnatelná s ničím, co se týče barev na tomto světě. To světlo bylo prostě překrásné. Toto světlo bylo pro mne jako zdroj této zcela obrovské lásky, tohoto míru ve mně i kolem mě. Nepopsatelná láska a mír, který jsem ze světa neznala.“
Sv. Pavel říká: „Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.“ Sv. Pavel píše tato slova jako ten, který byl vytržen do sedmého nebe a zažil věci, které se nedají lidským jazykem vypovídat. Proto může tak přímo a jasně říkat, ne jako teoretik, ale jako člověk, který má zkušenost. Z tohoto zážitku se rodí i jeho schopnost jasně rozlišovat duchy. Vše pokládá za ztrátu, když to porovnává s poznáním Ježíše Krista. Slovo poznání zde má hlubší význam než u nás.
Poznat zde znamená bytostnou zkušenost. Poznat Krista Ježíše v Slávě jeho vzkříšení je takový zážitek, že všechno ostatní, vše, co se běžnému člověku zdá strhující, je ve srovnání s tím spíše ztrátou, protože nás zdržuje na cestě za Nesrovnatelně Úžasnějším. Velmi často nás utrpení tohoto času deptá, protože zapomínáme na tuto Slávu. Slávu Vzkříšeného Pána, která očekává i nás. Toto utrpení, i když se nám zdá velké, je ve srovnání s tím, co nám Bůh připravil, zcela malicherné. Něco, co ani nelze porovnávat, co se nedá srovnávat, tedy něco, co se vůbec neprožívá na téže úrovni. Utrpení, které prožíváme v tomto čase se dotýká našeho těla a naší duše, ale radost, kterou dává Bůh je účastí na Duchu Božím, účastí na Nestvořené Skutečnosti.
Papež Lev XIII. ve své encyklice „Rerum novarum“ píše o utrpení tohoto času následovně: „Časné věci nelze správně pochopit a ohodnotit, pokud se duše nepozdvihne k jinému životu, totiž k věčnému; bez něj se pravé poznání mravního dobra nevyhnutelně ztrácí, ba celé stvoření se stává neproniknutelným tajemstvím. To, co nám diktuje sama příroda, je v křesťanství dogmatem, na níž jako na základním kameni spočívá celá stavba náboženství: že totiž ten pravý život člověka je život budoucího věku. Bůh nás totiž nestvořil pro tyto křehké a pomíjivé dobrá, ale pro dobrá nebeské a věčné: a zem nám dal jako místo vyhnanství, ne jako vlast.
Zda vlastníš množství bohatství a jiných pozemských dober nebo je nevlastníš, to není pro věčné štěstí vůbec důležité. Ale dobré či špatné používání těchto dober, to je to, co je svrchovaně důležité. Ježíš Kristus ačkoliv nás vykoupil hojným vykoupením, neodstranil rozličné soužení, jimiž je protkán život zde na zemi. Avšak proměnil je na podněty k ctnostem a na předmět zásluh: až do takové míry, že žádný Adamův syn nemůže dosáhnout nebe, pokud nesleduje jeho krvavé stopy.“ Když s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat.
Tím, že svobodně vzal na sebe soužení a bolest, obdivuhodným způsobem zmírnil jejich hořkost, a nejen příkladem, ale i milostí a nadějí na odměnu nám usnadnil utrpení: „Vždyť naše nynější lehké soužení přinese nám nesmírně velkou váhu věčné slávy.“ Ti šťastní na tomto světě dostávají tedy varování, že bohatství je neosvobodí od bolesti a že budoucímu štěstí nepomáhá, ale škodí: že bohatí se musí třást při pomyšlení na mimořádně přísně výhrůžky Ježíše Krista a že z užívání svých dober budou jednoho dne muset udělat to nejpřísnější vyúčtování před božím soudem.“