31. neděle mezidobí „B“ – (Mk 12,28-34)

Otázka učitele zákona míří k tomu, co je nejdůležitější, co nesmí být nikdy porušeno, chceme-li mluvit o správném náboženství. Stává se, že i my musíme přemýšlet nad tím, co je v našem náboženství, v jeho obřadech a v jeho přikázáních nahraditelné a co tedy můžeme zrušit a co nikdy nemůžeme obětovat. Obětovat můžeme jen nižší kvůli vyššímu, ale nikdy ne naopak.

Odpověď Pána Ježíše, je vlastně zkrácenou verzí příkazu, který z vrchu Sinaj přijal Mojžíš od Boha. Je to přikázání, bez jehož zachovávání bychom se určitě minuli cíle a to věčné Spásy i kdybychom všechna ostatní přikázání zachovávali do puntíku. Zkusme si toto přikázání, které je první ze všech, probrat podrobněji. Nejprve ho zopakuji: „Slyš, Izrael, Pán, náš Bůh, je jediný Pán. Milovat budeš Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly.“

Možná nás zarazí skutečnost, že se zde mluví o Láska jako o příkazu. V našem pojetí je láska cosi spontánní, což vznikne jako odezva na setkání s určitou hodnotou. Láska k Bohu jako příkaz? Kdybychom byli normální, měli bychom tento imperativ vepsaní hluboko ve svém srdci, měli bychom vepsanou nesmírnou vděčnost a lásku vůči Tomu, který nás stvořil. Ale vidíme, že žijeme jaksi nenormálně, bez této vnitřní odezvy na skutečnost stvoření. Žijeme bez poznání Boha. Po dědičném hříchu nejsme úplně normální: „Rozum člověka se zatemnil, vůle se naklonila ke zlému…“ A proto se nám musí často přikazovat tak, jak se přikazuje nemocnému, musí se nám přikázat věci, které slouží k našemu dobru, neboť naše chuť je zkažená. Chutná nám zlo, ale když ho uděláme, jsme nešťastní. Dobro nám nechutná, ale když se přemůžeme a uděláme ho, nacházíme své štěstí. Proto se nám v Božím zákoně přikazují věci zcela normální, i když pro nás postižené dědičným hříchem, ne zcela samozřejmé.

Přikázání lásky k Bohu začíná hebrejským termínem: „Šema“. „Poslouchej“. Základním předpokladem jakékoli lásky je podmínka: „Poslouchej“. Nelze mluvit o lásce, kde není ochota slyšet a poslouchat. V našem jazyce jsou to vlastně dvě slova, která vyjadřují totéž: „slyšet a poslouchat“. Pán Ježíš říká, že základem lásky k němu je „poslušnost jeho příkazům!“ Ne cit, ale vůle je rozhodující. Tedy „slyš a poslouchej!“ V absolutní míře to platí o lásce k Bohu, relativně i o našich mezilidských vztazích. Kolik manželství ztroskotá právě na této neochotě poslouchat se navzájem. My všichni jsme tak zahrabaní sami do sebe, že naše vysvobození začíná tímto příkazem: „Slyš!“

Pravé pokání začíná právě v ochotě poslouchat, co říká Pán. Láska k Bohu má své těžiště v poslušnosti jeho Zákonu. Jen tehdy můžeme pravdivě říci Bohu: „Miluji Tě“, když se chráníme hříchu v jakékoli podobě. Všechno je hříchem, co nás odděluje od lásky k Bohu. Láska k Bohu nespočívá natolik v náklonnosti a v sympatii, jako spíše v důvěře Bohu a v poslušnosti jeho příkazům. Láska touží po své odezvě v nás. Láska vůči Bohu nespočívá přednostně v krásných citech, ale ve sjednocení s vůlí Boží. Pán Ježíš na jiném místě potvrzuje: „Kdo zachovává má přikázání, ten mě miluje!“ „Šema“ – „slyš“ je první imperativ největšího přikázání Lásky k Bohu a zároveň je cestou k uzdravení.

Mnoho zázraků se dělo v kontaktu s Ježíšovým tělem, ale možná mnohem více a větší se děli při pozorném poslechu Jeho slova. Základním předpokladem naší spásy je ochota poslouchat Spasitele. Slyšet a poslouchat Ježíše není totéž jako chodit do kostela. Požadavky Ježíše jdou dále jako sváteční nedělní život. Sahají až tam, kde se denně bijeme za své právo na život, do každodenní dřiny a lopoty.

Druhé slůvko hovoří o tom, komu je toto přikázání adresováno: „Izrael!“ Slovo Izrael se překládá jako „Bůh zápasí“. Jakub dostal toto jméno po svém zápase s Bohem o požehnání. Chceme-li se Bohu líbit, musíme v tomto světě přijmout zápas jako normu života. Bez zápasu se sebou, se zlým duchem tohoto pomýleného světa, a především bez zápasu o Boží požehnání, nemůžeme mluvit o lásce k Bohu. My všichni máme být Izraelem a stáváme se jím natolik, nakolik zápasíme se zlem z lásky k Bohu.

„Pane, náš Bůh, je jediný Pán!“ Slovo Pán je překladem slova Adonaj, které zase tvoří v hebrejských textech náhražku za svaté Boží jméno JHWH, které Židé z převeliké bázně a úcty zbytečně nevyslovovali. V době církve se tentýž titul dává Ježíši, neboť „Ježíš je Pán“. Náš Bůh je jediný a nikdo a nic nemá právo na úctu před ním. V tomto textu je toto slovo „jediný“ lze chápat i jako jedináček. A tím chtěl Mojžíš říci, že na Bohu máme lpět alespoň tak, jak lpí rodiče na svém jedináčkovi. Bůh má být náš jedináček.

„Milovat budeš Pána, svého Boha…!“ Není zde užito slovo „miluj“ ale „milovat budeš!“. Je to úkol, se kterým nikdy nebudeme hotovi. Skutečný milovník Boha nikdy nemůže říci: „Už jsem miloval dost!“ Z druhé strany ale platí, že tento tvar slovesa milovat budeš, je vlastně oznámením, že když se rozhodneš poslouchat Boha, už ho miluješ. Ale jak sem říkal s tou Láskou nebudeš nikdy hotov, nebo Ta Láska je přebývání Boha v nás.

Mnozí vědí, co je to láska k ženě, k manželovi, láska k dětem, ale ví někdo, co je to láska k Bohu. Možná ji dokážeme pochopit až v hodině své smrti, kdy budeme z lásky k Bohu umírat. Možná se to bude zdát silné, ale láska vůči Bohu – to je poslušnost až k smrti, jak to zjevuje svým životem sám Ježíš. Bližního máme milovat jako sebe sama, ale Boha máme milovat víc než sebe samého. V lásce vůči Bohu máme překročit hranice svého egoismu. Proto může tato láska také bolet. Boha, svého Stvořitele, svého Otce a Původce, Boha, bez kterého bychom vůbec nebyli a netěšili se z daru bytí a života, máme milovat celým srdcem, celou duší, ze všech svých sil a z celé své mysli. On má být na úplně prvním místě v našich srdcích, dokonce ještě před námi samými.

Člověk dostal úžasnou nabídku milovat Boha. My můžeme milovat Boha. Bůh se nechová jako žena, která si vědoma své krásy, odkáže nějakému svému ctiteli: „Ani na mě nepomysli!“ Bůh chce, abychom na Něho stále mysleli a po Něm toužili. Bůh, který vyslovil tento příkaz, sám miluje člověka, kterého stvořil pro Sebe, kterého stvořil pro Lásku. Ten, kterého známe rozumem jako Stvořitele světa, chce být poznáván také srdcem jako Milenec.

Pro krátkost času zakončím slovy sv. Františka, které stručně vyjadřují, co to znamená milovat z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly: „Buď vůle Tvá, jak v nebi tak i na zemi; abychom Tě milovali celým srdcem, když na Tebe budeme stále myslet; celou duší, když po Tobě budeme stále toužit; celou myslí, když k Tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat Tvou čest; a celou svou silou, když dáme veškerou svou energii a schopnosti duše i těla do služby Tvé lásky a nikam jinam, a abychom milovali svého bližního jako sami sebe, když strhneme všechny, jak jsme jen schopni, k Tvé lásce a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“