Slyšeli jsme v dnešním evangeliu Ježíšův výrok: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ V rozhovoru s Nikodémem se Pán Ježíš odvolává na příběh ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Historka s měděným hadem se odehrála při putování Židů do zaslíbené země. Kvůli problémům, se kterými se na poušti setkávali, začali reptat. Nebyli spokojeni s touto cestou. Cesta z otroctví do zaslíbené země vede přes poušť. Na poušti musí člověk odumřít předchozímu způsobu života, aby mohl vstoupit do plné svobody. Lid reptal proti Boží výchově. Reptání je opakem vděčnosti, je ovocem nedostatku víry a je kritikou Božího jednání. Reptání proti Boží výchově způsobuje, že život a vše to, nač v něm narážíme, považujeme za Boží trest a ne za spásný lék. Boží Slovo nám ukazuje, že reptání přivolalo Boží trest. Bůh je vydal do moci jedovatých hadů. Uštknutí okamžitě umírali. Vstoupili do sebe a vyznali svůj hřích: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“
Mojžíš se tedy za lid modlil a dostal zvláštní příkaz a zaslíbení. Bůh mu přikázal, aby zhotovil hada a pověsil ho na žerď a zároveň dal příslib, že každý uštknutý, kdo se na tohoto hada podívá s vírou, bude zachráněn. Řekneme si: „Tak jednoduché!“ Avšak člověk má rozum a ten mu brání přijmout jednoduchost Božího jednání, má vědu a ta ho učí, že v takových případech je třeba ránu vysát, podvázat a píchnout sérum. Ale cosi takové, aby důvěrný pohled na žerď s hadem mohl působit uzdravujíce, není vědecky dokázáno. V tomto případě se nedá opřít o žádnou minulou zkušenost a ani o žádný přírodní zákon. Z hlediska vědy jde o naprosté šarlatánství. Kdyby si někdo chtěl na tomto principu vybudovat kliniku, asi by byl zklamán. A tedy, přes tuto spásnu nabídku, mnozí hynuli dál. Člověk obdařený „rozumem“, kritizoval Boží vedení a výchovu. Rozum člověka se prohřešil proti Bohu. Proto právě rozum člověka byl v tomto případě potrestán. Ve vztahu k tomuto spásnému znamení musí člověk obětovat svůj rozum, svou logiku. Bůh nepodléhá lidské logice a nekoná logicky. Bůh má svou vlastní „Nadlogiku“. Člověk je vyzván, aby tuto pro náš lidský rozum nepochopitelnou moudrost, přijal vírou.
O těch, kteří se zachránili, říká kniha Moudrosti: „Neuzdravili je léčivé byliny, ani obklady, ale víra v Tvé Slovo, Bože, které všechno hojí.“ Zkušenost věřících Židů následujících Mojžíše ukazuje, že tehdy to fungovalo. Proč? Proto, že zde Bůh svým slovem ustanovil nový vztah mezi tímto spásným znamením a věřícím člověkem. Tuto novou zákonitost nemůžeme odhalit smysly, ani vědecky zdůvodnit, dokonce bez víry ani pochopit. Je založena na Božím Slově, které bylo vysloveno pro tento zvláštní případ. V Písmu svatém najdeme mnoho jiných spásných znamení, pro které musíme užít tentýž princip. Když se zamyslíme nad tímto Božím počínáním, zjistíme, že nás Bůh učí, abychom se s vírou díval na to, z čeho máme strach. Na žerdi je zavěšena podoba hada. Bůh často, navzdory našim opakovaným prosbám, nemění okolnosti našeho života, které se nám zdají být pro nás nesnesitelné, ale v těchto okolnostech chce změnit naše nitro. Jde o to, abychom se na okolnosti svého života, učili dívat s vírou.
Ježíš se připodobňuje k tomuto znamení. Když se díváme na Ukřižovaného Krista, také nemůžeme pochopit rozumem vztah mezi naší spásou a jeho smrtí na kříži. Ale Boží Slovo nás vyzývá, abychom se učili s vírou dívat na Kristův kříž. I na kříži vidíme již premožené dvě skutečnosti, kterých se obáváme: Hřích a smrt. Sv. Bonaventura říká: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží schráně a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, čili kdo se s vírou, nadějí a láskou; zbožně a s obdivem, s radostí a uznáním; s chválou a jásotem zahledí na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „hod beránka“, neboli paschu (přechod). Aby pomocí hole kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou manu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý, avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když vedle něj visel na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Zemřeme tedy a vejděme do tmy, umlčme starosti, žádostivosti a přeludy. Odejděme s ukřižovaným Kristem „z tohoto světa k Otci“, aby nám ukázal Otce a mohli jsme s apoštolem Filipem říci: „To nám postačí.“ (Z putování mysli do Boha).
I když to nechápeme, ono to přece funguje. To si můžeme ověřit při každé dobře vykonané zpovědi, nebo při každém dobrém svatém přijímání. Vždy když nás had tohoto světa uštkne a zasadí nám smrtelnou ránu hříchu, znovu a znovu přistupujme k spásnému znamení ve svátostech církve, abychom mohli být uzdraveni mocí a způsobem Božím. V každé mši svaté stojíme před podobným problémem, jako měli židé na poušti. Vidíme chléb a víno, které se v rukou kněze stává tělem a krví Krista. Navenek vidíme jen vnější znaky, ale jsme vyzváni věřit, že to je skutečně pravé a životodárné tělo a krev Krista. Věřím, ne proto, že chápu, ale proto, že Kristus říká: „Toto je mé tělo!“ „Toto je má krev!“ A Ježíš je Pravdou. Věřím a přijímám, přijímám a roste ve mně Kristus.
Sv. Justýn zachycuje apoštolskou víru v toto tajemství: „Tento pokrm nazýváme eucharistií a nesmí z něj dostat nikdo jiný, než ten, kdo věří, že naše nauka je pravdivá, kdo byl omytý křtem na odpuštění hříchů a znovuzrozen a žije tak, jak přikázal Kristus. My totiž nepřijímáme obyčejný chléb a obyčejný nápoj. Byli jsme poučeni, že tak jako Ježíš Kristus, náš Spasitel a vtělené Boží Slovo, měl tělo a krev kvůli naší spáse, také pokrm, nad kterým se jeho slovy konalo díkůčinění s modlitbou a kterým po proměně živí naše tělo a krev, je tělem a krví onoho vtěleného Ježíše. Apoštolové ve svých pamětech, zvaných evangelia, nám oznámili, že jim to Ježíš přikázal, že vzal chléb, vzdal díky a řekl: „Toto čiňte na mou památku. Toto je mé tělo.“ Podobně vzal i kalich, vzdal díky a řekl: „Toto je má krev!“ A tohle odevzdal jen jim.“ (První Apologie 66)