Dnešní evangelium nám ukazuje lidi následující Pána Ježíše. Někteří jsou ochotni vysvětlovat slepci, co se děje, upozorňují na Ježíše, jsou jakoby posly, kteří kráčejí před králem. Jiní zase tak milují ticho a pořádek, že v zájmu pořádku zabraňují dostat se k němu. Mohli bychom říci, že jsou to lidé, kteří nemají rádi rozruch a dokonce ani rozruch kolem Ježíše a pro Ježíše. Chtějí jaksi v tichosti a skrytosti prožít své odevzdání. Milují ticho a přece ticho není absolutní hodnotou. Mlčení je vhodné tam, když vede k Ježíši, ale může být hříšné, když někomu zatají možnost setkat se s Ježíšem. Pácháme hřích, když neděláme Ježíši a evangeliu patřičnou reklamu. A zase jiní na Ježíšův příkaz přivádějí druhých k němu.
Dnešní evangelium nám hovoří také o potřebě vytrvalosti a víry v našich modlitbách. Máme před očima slepého žebráka, Timejovho syna, který znal Ježíše z doslechu a velmi toužil setkat se s ním a předestřít mu své velké trápení. Na rozdíl od jiných se nedokázal tak rychle pohybovat, aby mohl dojít na místo, kde právě Ježíš byl. Ale najednou Ježíš prochází blízko něj, proto křičí o pomoc. Svou modlitbu shrnul do jedné věty, do jedné opakované prosby: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!” Svou vytrvalou a jednoduchou modlitbou dosáhl velký výsledek. Tento slepec se svou modlitbou stává vzorem pro každého, kdo se nachází v jakékoliv životní krizi, kdo se už ani neví dlouho modlit. Je příkladem pro duši, která se nachází v temnotách. Východní křesťané vyvodili z této krátké, ale vytrvalé a úspěšné modlitby nový způsob modlitby, která se nazývá „Ježíšova modlitba“ nebo modlitba k Ježíši.
Ježíšova modlitba spočívá ve vytrvalém opakování jednoduché prosby, kterou nacházíme v dnešním evangeliu, případně jiné jednoduché prosby. Např.: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.” Opakování této nebo podobné formule (např. Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou) je nejjednodušším způsobem, jak se naučit tajemství ustavičné modlitby. Nazývá se také modlitbou srdce. Opakování má být soustředěné a pravidelné, většinou se váže s rytmem dýchání. Nikdy se netřeba dát odradit nesoustředěností; pokud si uvědomím, že myslím na něco zcela jiného, třeba si znovu uvědomit Boží přítomnost a klidně pokračovat dál, ačkoliv by se to stalo i padesát ráz během modlitby.
Velmi dobré je modlit se Ježíšovu modlitbu jako střelnou modlitbu během dne, pokud možno co nejčastěji, opakovat ji např. při čekání na autobus, na procházce v lese nebo při jednoduché manuální práci. Tím můžeme posvětit každou chvíli dne a prožívat ji s Ježíšem a v Ježíši. Nepůjde to asi hned, důležitá je vytrvalost. Vhodné a velmi účinné je také modlit se ji před spaním, resp. při usínání anebo když v noci nemůžeme spát.
Důležité je soustředit se nikoli na jednotlivá slova modlitby, ale na Boží přítomnost, na společenství s Ježíšem. Principem modlitby je opakované vzývání Ježíšova jména, ponoření se do něj. Tak Ježíš postupně může proniknout srdce a celého člověka. Kdo vyznává: „Ježíš je Boží Syn,” zůstává v něm Bůh a on v Bohu. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, ve kterém bychom měli být spaseni. Časem se modlitba „usídlí” v srdci člověka, stane se nedílnou součástí jeho osoby, a pokud Bůh dá, jednou možná i modlitbou ustavičnou.
Ježíšova modlitba je nejjednodušší a účinnou zbraní proti pokušením a stresu. Nemůžeme ze svého nitra vypudit všechny myšlenky, představy a trápení, ale můžeme svou mysl a srdce opakováním modlitby nasměrovat na Krista a všechno ostatní tehdy musí ustoupit. Tato krátká modlitba v sobě obsahuje celou pravdu evangelia: nejprve vyznáváme, že Ježíš Kristus je Pán (v smyslu JHVH) a chválíme ho jako pravého Boha. Ve druhé části uznáváme svou hříšnost a prosíme o odpuštění, čímž zároveň vyznáváme víru v Boží milosrdenství a všemohoucnost.
Svatý Řehoř z Nazianzu (326-390) nám zanechal tyto myšlenky o Ježíšově modlitbě: „Ustavičně ží v modlitbě a vždy děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Jedno je láska k moudrosti, druhé je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější jako dýchání, a pokud se možná tak vyjádřit, navíc ani nemáme nic jiného dělat, jen rozjímat dnem i nocí (Ž 1,2), večer, ráno i poledne rozjímat a vzdychat (Ž 54,18) a velebit Pána v každém čase (Ž 33,1), na cestách, ležíc i stojíc (Dt 6,7) a také při práci pamatovat na Boha a tímto zapamatování růst v čistotě.”
Mniši z hory Athos nám radí: „Všechno hrdinství je v úplném vyhnáni každé hříšné myšlenky a všech hloupých vzpomínek touto Ježíšovou modlitbou. Základem tohoto asketického hrdinství je jednoduchý psychologický fakt, že náš rozum, když se obrátí k božskému rozumu, nemůže být zaměstnán žádnou zlou myšlenkou a vzdaluje se od každého poznání i smyslových či myšlenkových obrazů.”
I náš svatý otec František měl podobnou zkušenost s touto modlitbou. Jeho životopisec popisuje tento duchovní zážitek: „Jednoho dne, kdy obdivoval Boží milosrdenství v dobrodiní, které dostal a hledal, jak by měl život svůj i bratří utvářet dál, vyhledal si – jak často činíval – místo k modlitbě. Dlouho tam stal se strachem a s chvěním před Vládcem celého světa a s hořkostí v duši rozebíral špatně prožité roky, stále opakujíc: „Bože buď milostiv mně hříšnému!” A tehdy mu postupně začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy, zahalovala jeho srdce, zmizely. Nabyl jistotu, že hříchy jsou mu odpuštěny a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořený v proudech světla. Síla ducha se zvětšovala a zde v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Když konečně líbezné světlo zmizelo, viděl se duchovně obnoven a již proměněn v nového člověka. “