33. neděle v mezidobí „A“ – (Mt 25,14-30)

Možná v předešlých dobách nás toto podobenství až tak moc neoslovovalo. Slovo „podnikat“ se příliš často v naší řeči neobjevovalo, a když, tak spíše v záporném významu, jako nedovolené podnikání, nedovolené obohacování se. Dnes se všichni setkáváme s jiným ekonomickým systémem, a také toto podobenství se stává pro nás srozumitelnější, dokonce ho můžeme, ať už v kladném nebo záporném důsledku, zažít na vlastní kůži.

Zkusme si ho trochu rozebrat. Pan zavolal své služebníky a svěřil jim část svého kapitálu. Tito služebníci mají zvláštní postavení. Nejsou otroky, neboť mohou svobodně podnikat, ale nejsou ani pány, neboť budou muset účtovat svému Pánu. Toto velmi dobře vystihuje situaci křesťana v tomto světě. Není Božím otrokem, ale není ani pánem. Je správcem svěřených talentů. Něco mu bylo svěřeno, za co nese odpovědnost. Skutečný Pán se jakoby vzdálil, až natolik, že někteří říkají o nepřítomnosti Boha ve světě. Tento svět je náš, jsme za něj jako lidé plně odpovědní, jsme svobodní pro dobro. Jsme určeni k tomu, abychom dobro zhmotnily.

Jiným způsobem nám toto podobenství zachytil sv. Lukáš a jiným sv. Matouš. Evangelista Matouš, jehož zpracování tohoto podobenství jsme četli, hovoří o třech služebnících a o různém obdarováni: 5,2,1. hřiven. Výsledek jejich práce a jejich odměna jsou úměrně velikosti obdarování. Podle Matouše nebyli všichni stejně obdarovaní, ale se ani nečeká stejný výsledek, ale vždy se nějaký zisk čeká i od toho, který dostal pouze jednu hřivnu. Lukáš mluví o 10 sluzích, ale každý z nich dostal stejně – 1 hřivnu. Výsledek i odměna závisela od jejich snahy. Obě tyto podobenství vystihují tutéž pravdu. Člověk dostal talenty a tito talenty má rozvinout.

Dostali jsme různé obdarování, abychom pochopili, že jeden potřebuje druhého. Abychom i v této závislosti prožívali vzájemnou potřebu a darovali si vzájemně uznání. My se navzájem potřebujeme a nikdo není soběstačný. Pan ani nečeká, že všichni podáme stejný výkon, ale čeká, že nějaký výkon podáme a že budeme podnikat s tím vkladem, který nám Bůh dal. Bůh nečeká stejný výkon, ale úměrný výkon. Neexistuje člověk, který by mohl popřít Boží obdarování. Jako v případě haléře chudé vdovy, Pána Ježíše nezajímá velikost finančního daru, ale nadchne ho velikost oběti, která se počítá jako poměr mezi mohl dát a skutečně dal. Bůh očekává od nás v duchovním smyslu věrnost a podnikavost. Mohli bychom říci, že ten poslední, který vrátil Pánu jeho hřivnu se podobá člověku, kterého bychom mohli označit jako konzerva. Nemáme být konzervy ale kvasem v cestě.

To co platí v lidském podnikání a ekonomice, přeneseně platí i v Božím království. Stromy jsou stvořeny k tomu, aby přinášely ovoce. Člověk také dluží svému Pánu úrodu v materiální i duchovní oblasti. V materiální oblasti je pozván k tomu, aby se množil. Bůh se těší z každého nového člověka nesrovnatelně více, než se těšíme my, když máme hojnou úrodu nebo když se vylíhnou kuřátka, popřípadě otelí kravička. V duchovní oblasti je také duchovní plodnost, když šíříme dobro, pravdu a lásku. Když pracujeme na tom, aby se z dětí lidských staly děti Boží skrze přijetí Ježíše Krista.

Všimněte si, že Pán Ježíš zná i systém úroků v bance. Kdyby poslední nezakopal do země svůj peníz, ale aspoň tolik se namáhal, aby jej vložil do banky, už by měl nějaký zisk. Pan v podobenství označuje tohoto služebníka slovem „špatný“ a „líný“. Lenost může být takovým velkým hříchem, že se člověk může minout Božímu království. I odměna je odstupňována a úměrná jejich výkonu. V Matoušově evangeliu je odměna vyjádřena vstupem a pozváním do radosti: „Vejdi do radosti svého Pána!“. Radost nebešťanů je tak velká, že ne ona vstupuje do lidského srdce ale člověk musí do ní vstoupit, neboť přesahuje lidské srdce i lidské očekávání. Je to ta samá radost, kterou prožívá sám Bůh, je to radost Páně. Protože byl věrný v maličkostech, dostává se mu velká odměna.

Na druhé straně jsme svědky zvláštního trestu: „Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ I v Božím království platí ekonomická zásada: „Kdo má, tomu se přidá!“ Vklad, který člověk investuje do podnikání, stále narůstá a totéž platí i v duchovním životě. Kdo nepodniká, ten zchudne. Kdo podniká, ten rozhojňuje, kdo nepodniká, nejen, že nic nezíská, ale o všechno přijde. Nevěrnost v malém se trestá věčným trestem. Tam radost, do níž se vstupuje, neboť přesahuje lidské srdce a tu skřípění zubů a pláč. Do Božího království se člověk nedostane bez vlastní snahy, bez osobní angažovanosti.

Neberte to tak, jako bych vás chtěl všechny nahnat do soukromého podnikání, ale porozumějte tomu, že Pán Bůh touží po podnikatelích, kteří se nebojí investovat do Božího království. Pán Bůh nechce „svaté konzervy“, které mu neporušené vrátí to, co od něj přijali ve křtu a ve svátostech a přitom si ještě budou dělat nárok na odměnu za to, že nic z toho nezmizelo. Bůh chce kvas v cestě, a to je stálý růst a množení.

Chcete podnikat jménem Božím? Potřebujete nějaké počáteční investice? Prostě a dostanete! Hledejte a naleznete! Bůh v hojnosti dává svého Ducha těm, kteří po něm touží. Duch Svatý způsobuje každý pokrok. Jedině On může způsobit, aby nám konečně hřích přestal chutnat a aby nám začalo chutnat dobro. On to i udělá, ale my to musíme chtít. Dejte svůj talent do rukou Božích a On ho rozmnoží. Prosme Pána Ježíše, aby nám dal vědomí odpovědnosti za svěřené talenty a snahu podnikat jménem Božím.

Ještě možná jednu anekdotu na závěr: „Střetnou se dva podnikatelé a jeden druhého se ptá, jako se mu daří. A jeden z nich si začne naříkat, že každý den končí v mínuse. „A z čeho pro Boha žiješ?“ – ptá se udiveně společník. „Naštěstí v sobotu a neděli nedělám!“