Slyšeli jsme: „Nejmilejší! Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených (že mají být poddáni vládcům a vrchnostem), aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.” V této větě nacházíme výzvu k podřízenosti vůči vládcům a vrchnostem. V dobách totality jsme jako žáci museli povinně chodit na hodiny marxismu a právě věty tohoto typu byly zneužívány k tomu, aby nám byla Církev představována jako servilní služebnice vládnoucí třídy. Na druhé straně bylo evidentně jisté, že i komunisté by měli nejraději takový model církve, ale nějak to nešlo. Křesťanská praxe byla jiná a často právě církev byla jediná, která se zmohla na odpor.
Sv. Pavel nehlásá žádnou servilnost. Nakonec to dokazují i dějiny církve v dobách apoštolů, kde se mnozí křesťané dostali do konfliktu se státní mocí, která byla pohanská a žádala od nich pohanský kult. Podřízenost, kterou hlásá a učí sv. Pavel, je podřízenost, na které je vybudován celý státní systém. Tato poslušnost se týká občanských povinnosti, které budují a udržují stát. Křesťané nejsou ti, kteří mají státní systém hroutit a ruinovat, ale jak to učí Pán Ježíš „prokvasit” – tedy proměnit zevnitř. A toto můžeme dokázat jen tehdy, když my sami budeme vnitřně změnění lidé, které sv. Pavel charakterizuje jako „být hotoví, ke každému dobrému dílu (připravených na každý dobrý skutek)”.
„Ať nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale ať se chovají přívětivě a všem lidem ať projevují všemožnou mírnost.” Jen člověk, zasažen Kristem, je schopen projevovat skutečnou úctu vůči druhým lidem. Nemáme nikoho tupit, neboť každý člověk může v Kristu dosáhnout Boží synovství. Nemáme být hašteřiví, neboť hašteřivost je znakem toho, že nám stále jde jen o naše ego a ne o Krista. Projevem Krista v nás je mírnost a vlídnost.
„Vždyť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudili jsme, byli jsme otroky všelijakých žádostí (vášní) a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a nenáviděli jsme se navzájem.” V této větě sv. Pavel popisuje stav každého člověka, před přijetím Krista. Nerozumnost a neposlušnost. Čím větší zaslepenost, tím sebevědoměji vystupování. Rozumný člověk chápe hodnotu poslušnosti. Vždyť Spása světa je ovocem Kristovy „poslušnosti až k smrti”. Stav člověka před Kristem charakterizuje nerozumná poslušnost vlastním žádostem. Člověk je stvořen pro poslušnost Bohu. Poslušnost Bohu vede k plnosti života. Sv. apoštol Petr vyznává, že „Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají!” Znakem správně prožívané poslušnosti je přítomnost Božího Ducha v člověku a jeho ovoce, kterým je láska, radost, štěstí a mír.
Člověk cítí, že nemůže žít mimo poslušnosti. A tedy, když odmítá poslouchat Boha a své svědomí, dostává se do otrocké poslušnosti sobě samému a démonům. A jedním z projevů této chybné poslušnosti je zloba a závist. Zloba se objevuje jako důsledek zklamání – důsledek nenaplnění očekávání. Člověk se domníval, že cestou poslušnosti svým žádostem a svému egu najde štěstí a mír, a nenašel. Tato trpkost zklamání ho vede k zlobě a závisti. Závidí druhým, kteří se mu zdají v životě úspěšnější. Velmi často závidí stejně nešťastným lidem, jako je on sám. Nakonec toto vnitřní neštěstí ho vede k nenávisti vůči sobě i vůči druhým.
Možná nejvýstižněji vyjadřuje tuto situaci sv. Pavel slovy: „Byli jsme hodni opovržení a nenáviděli jsme se navzájem.” Opravdu! Člověk bez Krista je hodný opovržení. Mnohý lidé žijící mimo Krista to instinktivně cítí. Cítí svou vlastní narušenost a uvědomují si i zkaženost ostatních, což je vede k vzájemné nenávisti. A to k nenávisti navzdory spolupráci a čisté lidskému přátelství nebo i partnerství v manželství. Naše lidská velikost je v Bohu. Pravým člověkem je Bohočlověk. My všichni jsme bez Krista jakési „poškodky”, tak jsme kdysi jako děti říkaly poškozeným poštovním známkám. Člověk je hodný lásky a schopný lásky jen tehdy, když se v něm objevuje božský život, který dává Kristus.
V dalším textu budeme slyšet, jak tuto lidskou bídu řeší Bůh. Řeší ji tím, že v daru Krista se zjevuje dobrota Boha a jeho láska k lidem. „Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho Spasitele, a jeho láska k lidem, ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil (spasil nás ne pro spravedlivé skutky, které jsme my vykonali) v koupelí znovuzrození a obnovení Duchem Svatým.” Je třeba, aby sám Bůh zjevil, co je to láska, neboť člověk po dědičném hříchu není schopen pravé lásky a všechno, co na sobě samém zakusuje a co nakonec kolem sebe šíří, není láska. Přirozený člověk po dědičném hříchu není schopen skutečné lásky a to hlavně ze dvou příčin. Proto neboť skutečnou lásku nikdy nezažil a proto, že nemá v sobě schopnost a sílu ke skutečné lásce.
Bůh se v daru svého Syna zjevuje jako Spasitel, tedy jako doktor. Spása není něco, co si člověk má a musí zasloužit. Spása patří do oblasti lidských potřeb a nutností. Spása je Boží akcí, která chce restaurovat člověka do původní podoby Božího obrazu, aby v něm žilo Boží Slovo a aby byl v něm Boží Dech, Duch Svatý. Bůh nás nespasil kvůli spravedlivým skutkům, které jsme my konali, ale ze svého milosrdenství. Tedy není to odměna za lidskou dobrotu, ale je to důsledek Boží dobroty a jeho milosrdenství vůči nám lidem. A to, co Bůh vyžaduje jako nutný předpoklad pro naši Spásu, je víra ve Vtělené Boží Slovo, v Ježíše Krista. Víra v to, že Boží Vtělení v člověka je možné a dokonce je to nutné.
„Toho (Ducha Svatého) na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom ospravedlněni jeho milostí, dostali jako dědictví vytoužený věčný život.” Spása se uskutečňuje koupelí znovuzrození, což je Křest, a obnovou v Duchu Svatém, kterého na nás Bůh hojně vylil skrze Ježíše Krista. Ježíš je nezbytnou podmínkou. Společenství s Bohem nemůže existovat mimo Ježíše, neboť Bůh má charakter Ježíše Krista, a žádný jiný Bůh není. Jeruzalémská bible poslední verš tlumočí slovy: „Abychom byli Kristovou milostí ospravedlněni a v naději obdrželi dědictví věčného života.” Ježíš nám zasloužil tuto milost. Je to jeho milost.
To, co nás skutečně v Božích očích ospravedlňuje, není pouze bezhříšnost, ale otevřenost na přijetí Božího života a Božího bytí skrze Ježíše Krista. Tomu slouží Boží Slovo a všechny svátosti Církve. Stvoření je ospravedlněno jen Zbožštěním. Kdyby rodiče zplodili dítě a nepomohli mu k růstu, byl by to zločin. Bůh Plodí své Slovo a to je absolutně dokonalý Boží čin, Boží Slovo je Bůh z Boha, Světlo ze Světla. Ale Bůh se rozhodl dát účast na svém Božském živote něčemu jinému a to je Stvoření. Stvořil nás z ničeho, ale pozval nás k účasti na svém bytí a to je „Velmi Dobré”. Když se otevíráme Duchu Svatému, který skrze Ježíšův lidský život vstoupil do našeho světa, stáváme se dědici věčného života. Máme před sebou perspektivu stálého, věčného rozvoje v Bohu, a toto je Nebe. Do nebe může vstoupit jen spasený člověk.