32. neděle v mezidobí „B“ – (Mk 12,38-44)

Dnešní evangelium nám zjevuje Boha, kterého zajímá a vzrušuje lidská štědrost a velkodušnost. Přiznám se, že když jsem byl mladší, pohoršoval jsem se nad zvonečkem (kasičkou) v kostele, neboť se mi zdálo, že špinavé peníze nepatří do zbožného prostředí chrámu. Díval jsem se s mírným pohrdáním na chudáka kostelníka, který tuto činnost musel vykonávat. Dnes sice také nerad vidím, když se s penězi cinká v průběhu nejsvětější oběti, ale už vím, že každá dobrá akce něco stojí. Když chceme vydat dobrou knihu, potřebujeme peníze, když chceme rozdávat chudým, potřebujeme peníze, když chceme opravit anebo vytopit kostel a klášter, potřebujeme peníze. Dokonce ani sv. František z Assisi, který miloval chudobu, nedovolil šetřit na bohoslužebných nádobách a oděvech. Měly být důstojné velebnosti toho, kterému slouží. S penězi je to jako s vodou. Když proudí, je čistá, když se někde zastaví, tam se časem pokazí.

Evangelista Marek říká, že se Ježíš posadil naproti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé hází peníze do pokladnice. Nás zajímá a vzrušuje, kolik a kdo dává. Na rozdíl od nás, se Ježíš díval na to, jak do ní lidé vhazují peníze. Jeho nevzrušovalo „kolik“, ale „jak“. V Jeruzalémském chrámu, nebylo problémem sledovat, kolik kdo dává, protože při každé pokladnici stál vyvolávač, který veřejně oznámil darovanou sumu, podobně jak se to ještě někde dělá: „Rodina ta a ta, darovala na opravu kostela tolik a tolik.“ Dokážeme si představit, jak hrdě odcházeli boháči, kteří darovali velké sumy. Věřící Židé nešetřili na Božím kultu. Židé dbali o to, aby Boží chrám, který byl symbolem přítomného Boha, nikdy netrpěl újmou. Jejich velkodušnost vůči Bohu, byla obdivuhodná. Evangelista vysloveně podotýká, že „mnoho boháčů dávalo mnoho…“ Živá víra a bohatství, plodí štědrost. Bohatství bez víry, plodí lakomství. I když to bylo pěkné, přece jakoby tato štědrost bohatých lidí, nevzrušovala Pána Ježíše.

„Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.“ Skutečně malý peníz a přece velká oběť. Velikost daru, nemusí vždy vypovídat o velikosti oběti. „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ Boháči dávali z nadbytku, ale ona ze svého nedostatku dala všechno, co měla, celé své živobytí. My dokážeme zhodnotit „kdo kolik dal!“ Pána Ježíše zajímá „velikost oběti!“ a ta nevyplývá zákonitě z velikosti daru, ale z poměru: možnosti k daru. Kolik mohl a kolik skutečně dal. Takto se dívá na tyto věci Bůh.

To, co Pán Ježíš říká o finanční oběti, platí pro každou oběť. Někdo je plný duchovní síly, neví co je to vrtkavost nálad a je stálý ve svých předsevzetích, nic není pro něj problémem. Pro druhého však, už malé morální vítězství může být velkým úspěchem. Proto nás Pán Ježíš vyzývá, abychom nesoudili. Jedině Bůh zná skutečné východiska. Výkon se v Božích očích neměří vnějším efektem, ale velikostí přinesené oběti.

O dnešním evangeliu jsem četl i takovou úvahu, jež se nám bude možná zdát zvláštní, ale pochází z prostředí charismatické obnovy: „Podívej se na příběh vdovy (Mk 12,41-44), která hodila své dvě poslední mince do chrámové pokladnice. Jedná se o schopnost, svobodně disponovat svými penězi. Myslíš si, že pokud by vdova byla bez svobody, tak by tam ony peníze hodila? Našla by si sto důvodů, aby je tam nedala. Dvě mince, čili kvadrans, byli v těch dobách směšné peníze. Téměř nic. Zbavit se jich, by mohlo vypadat jako jednoduchá záležitost. Ona se však chtěla zbavit něčeho, čeho se měla důvod křečovitě držet, protože to bylo to poslední, co měla. Kolik z nás, si takto, pro své dobré svědomí, vyprázdní drobné z peněženky do zvonečku? Toto byl její projev: „Bože věřím, že Ty máš možnost mi dát tolik, kolik opravdu potřebuji!“ A co jí Bůh daroval? Místo ve Sv. Písmu. Přinejmenším. Velice často podřizujeme Bohu všechny oblasti svého života, o kterých se domníváme, že jsou důležité, ale ty, o kterých si myslíme, že jsou bezvýznamné, si ponecháme pod svojí vlastní kontrolou. Říkáme: „Bože vezmi si toto všechno, ale na toto mi nesahej. Vždyť jsou to pouze dvě mince“. Jsou to věci, které si naschvál před Bohem chceme omluvit, zbagatelizovat. Pros Boha, aby ti takové „dvě mince“ tvého života ukázal.

Svět potřebuje křesťanské podnikatele. Ve skutečnosti, právě podnikatelé se stali jedněmi z prvních hlasatelů křesťanství. Církevní obce v Malé Ázii, např. Efez, Laodicea, Smyrna a další, byly vybudovány na obchodních cestách a kdo, si myslíš, že byly jejich obyvateli? Obchodníci. Tato centra intelektuální a obchodní aktivity, se brzy staly centry křesťanského života. Bohatá obchodní centra své doby, jako Lyon, Marseilles, měly jako jedny z prvních na svém území, postaveny křesťanské chrámy.

Priscila a Akvila vyráběly stany, kožené předměty, sedla, opasky a součásti oděvu a prodávali je Římanům. To jim dávalo možnost k vydávání svědectví. Velmi často se stěhovali za obchodem, jak to normální byznismeni dělají i dnes. V Sk 18,2 čteme, že byli v Římě, potom se s Pavlem setkali v Korintu a později se přesunuli do Efezu. Podívejme se na 2 Sol 3,8-9. Sv. Pavel byl finančně nezávislý (pochopitelně, zřejmě kromě pobytu ve vězení) a dával sebe za vzor jiným. Po bohatých křesťanských obcích, dokonce organizoval pro jeruzalémskou církev sbírku, protože jeruzalémští křesťané na počátku v euforii, prodávali své majetky, což se později ukázalo sice jako šlechetná a dojemná věc, ale způsobila, že finančně zůstali bez vlastních příjmů, odkázáni na druhé.

Bojíš se, jako podnikatel, že nebudeš mít z čeho zaplatit daně? Podívej se v Písmu na příběh o denáru v ústech ryby. Když dáš Bohu, co je Boží, tak potom se Bůh postará, abys měl i co dát císaři. V knize Přís 3,9-10 čteme: „Cti Pána svým majetkem a (přinášej mu) prvotiny z každé své úrody a naplní se zbožím tvoje stodoly a tvé lisy budou moštem přetékat.“