32. neděle v mezidobí „B“ -(Kr 17,10-16; Žid 9,24-28)

Dnes bych vám nabídl dvě zamyšlení, každé z jiného čtení. Zamyšlení prvé: „Jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.“ Možná, kdyby to poslouchal nějaký ateista, řekl by nám: „Vzpamatujte se, vždyť vy věříte pohádkám!“ Vypadalo by to jako pohádka, kdyby to neobsahovalo tu poslední část věty: „ … podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše“ a to je velký rozdíl. Tam, kde se věří v Boha Otce a v jeho všemohoucího Slovo, kde si uvědomujeme, že základ světa tvoří živý, vědomý, soucitný a všemohoucí Duch a ne mrtvá matérie, jsou možné i pohádky. Bohu není nic nemožné. Problémy máme pouze my lidé. Bůh nezná problém, snad kromě naši malé víry. Víra je schopnost přijmout Boží Slovo a vzít ho vážně. Bůh to přislíbil, Eliáš tomu uvěřil a stalo se tak.

Abyste se přesvědčili, že opravdu nejde o žádnou pohádku, přečtu vám příběh z knihy „Útočiště“ od Corrie Teen Boom. Popisuje její zážitky z koncentráku, kam se dostala za to, že pomáhal při záchraně Židů během II. světové války. Toto svědectví vám přečtu doslova: „Stala se ještě další zvláštní věc. Z lahvičky, která obsahovala D vitamín, stále vytékaly kapky. Zdálo se to úplně nemožné, tak mnoho dávek za den. Nyní lék kromě Betsy užívalo ještě asi dvanáct žen z našeho patra.

Můj instinkt mi pokaždé říkal, abych s tím šetřila. Betsy tak velmi slábla! Ale ostatní ženy byly také nemocné. Bylo těžké říct „ne“, očím, které hořely od horečky a rukám, které se třásly zimou. Pokoušela jsem se dávat klapky jen tím nejslabším, ale i těch bylo brzy patnáct, dvacet, pětadvacet … Ale pokaždé, když jsem naklonila lahvičku, na konci skleněného kapátka se objevila kapka. „To už nemůže být!“ Držela jsem ji proti světlu, pokoušejíce odhadnout, kolik zůstalo, ale tmavohnědé sklo bylo příliš hrubé na to, aby se dalo přes něj vidět. „V Bibli byla žena“, řekla Betsy, „jejíž džbán oleje se nikdy nevyprázdní.“ Vyhledala ve své bibli příběh o chudé vdově ze Sarepty, která do svého domu přijala proroka Eliáše.

„Z hrnce se mouka nevyprázdnila, a ze džbánu oleje neubývalo, podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.“ Nuž ale bible je plná příběhů o zázračných věcech, které se udály. Jedna věc bylo věřit, že takové věci byly možné kdysi dávno, jiná věc bylo uvěřit, že i v našem případě se stal zázrak, nyní v těchto dnech. A přece se tak stalo – dnes, další den a další, až nakonec užaslá skupinka pozorovatelek stála kolem, sledujíc, jak kapky padají na denní podíly chleba. Mnoho nocí jsem ležela bděle v spršce slámy padající z horních slamníků, pokoušejíce se pochopit zázrak dobroty, vylité na nás. „Možná“, šeptala jsem Betsy, „že pouze molekula nebo dvě se dostanou přes dírku – a pak na vzduchu narostou!“ Slyšela jsem jí jemný smích: „Nepokoušej se tak usilovně to vysvětlit, Corrie. Přijmi to prostě jako překvapení od Otce, který tě miluje.“ Tento zázrak Boží dobroty trval až dotud, dokud se mi nepodařilo potají sehnat další léky.

Teď bych vám nabídl druhé zamyšlení: „A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista; když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se po druhé – ne už pro hříchy, ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.“ Uvědomme si to. Je Bohem stanoveno, že lidé musí zemřít a potom bude soud. Tak jako je jistá naše smrt, tak je jistý i soud po ní. Každý z nás má důkaz tohoto Božího soudu v sobě samém. Je to hlas našeho svědomí. Svědomí by nemělo smysl, kdyby tu nebyl soudce a soud. Mnoho lidí žije na tomto světě, jako kdyby tu byla naše vlast. Pláčou, když je Bůh zve k sobě. A při tom Boží Slovo jasně říká, že „žijeme ve vyhnanství, daleko od Pána“ a že jsme všichni odsouzeni k smrti. Když se mě někdo ptá, jak se mám, tak mu s humorem odpovídám: „Na to, že se nacházím ve vyhnanství a že jsem odsouzen k smrti, až moc dobře!“ Mnoho lidí vůbec nebere na vědomí to, co říká Písmo: „Svět leží v moci zlého“. „Ve světě budete mít mnoho soužení, ale doufejte, Já jsem přemohl svět!“ Svět je cosi, co je třeba v sobě přemoci a z čeho je třeba se osvobodit.

Slyšeli jsme, že Kristus se ráz obětoval, aby sňal hříchy mnohých. Boží Láska je tak úžasná, že pokud se člověk k Bohu obrací, Ježíš Pravý Bůh a Pravý člověk, bere jeho hříchy na sebe. V každé zpovědi prožíváme tuto úžasnost Boží Lásky. Bůh skrze Kristovo lidství bere mé hříchy a za mě trpí. Zpovědnice často bývají a měly by být, zevnitř červené, abychom si uvědomili, jaká je cena naší svobody. Apoštol zdůrazňuje: „Draze jste byli koupení – Kristovou krví.“ Chci však upozornit, že Bůh nám odpouští jen ty hříchy, které skutečně litujeme. Lítost nespočívá v tom, že si popláču za své hříchy, ani v tom, že odrecituji předepsanou modlitbu. Skutečná Lítost je v tom, že přijmu Boží pohled na své hříchy a hříchy zanechám. Nedostává Boží odpuštění ten, kdo je už dopředu odhodlán v hříchu pokračovat. (Proto např. nemůže přistupovat ke svatému přijímání ten, kdo žije v neposvěceném manželství, dokud se nerozhodne buď hříšný vztah zanechat, nebo své manželství povýšit, skrze přijetí Krista, na svátostné. Nepatříme sami sobě a ani druhý člověk nám nemůže patřit bez Božího souhlasu.)

V tom druhém čtení jsme slyšeli, že se Ježíš „druhý ráz zjeví – už ne pro hříchy, ale aby spasil ty, co ho očekávají“. Jak je to s tím naším očekáváním Krista. Pěkně to vyjádřil sv. Karol Boromejský: „Křesťan má být vždy připraven na dvě věci: na smrt a na svaté přijímání!“ V obou těchto skutečnostech jde o náš postoj ke Kristu. Pokud žiji v stálé připravenosti na svaté přijímání, tak mě Ježíšův příchod v okamžiku smrti nezaskočí. Toto se týká těch, kteří jsou „ochotni“ přijmout Pána Ježíše jednou ročně, na Vánoce, po případě na Velikonoce. Bůh chce od nás Lásku a ne laskavost. A Láska to je trvalá odevzdanost a stále očekávání.

Olivier Clement ve své duchovní autobiografii píše, že když byl v roce 1974 v Rumunsku, zjistil, že si tam mnoho pravoslavných „venkovanů předem připravuje svou rakev a žije v její důvěrné blízkosti. Na tech přípravách, které dělali za plného zdraví, nebylo nic chmurného ani přepjatého. Očekávali smrt jako svatbu. Kristus ženich, slunce a měsíc družičky, hvězdy zapálené svíčky..“ Takto se chovají skuteční křesťané. Podobně se choval i sv. František. Je o něm napsáno: „Těch několik dní, které mu ještě chyběly k návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a své milované bratry vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: „Velkým hlasem k Pánu volám, o milost nahlas Pána prosím …“ Také všechny ostatní tvory vyzýval ke chvále Boha a slovy písně, kterou předtím složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, pro všechny hroznou a nenáviděnou, vyzýval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta. Lékaři řekl: „Jen odvahu, bratr lékař, řekni mi, jak blízko je už smrt, vždyť je jen branou k životu.“ Bratřím řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mě nahého na zem a tak dlouho nechte po smrti, než se přejde míle.“ A přišla jeho hodina, a protože se na něm všechny Kristova tajemství naplnily, vznesl se blaženě k Bohu.“

V obou čteních jde o to, abychom svůj život žili zodpovědně a abychom ho žili ve víře. První zamyšlení nám ukázalo, že víra je schopnost opřít se v praktickém životě o Boží Slovo. Druhé zamyšlení nás vede k přijetí zodpovědného postoje. Naše smrt i nás soud je jistý. Nemluvme si: „Možná nezemřu, možná nebudu souzen!“ Jak vypadá Boží soud můžete názorně vidět na internetu ve svědectví p. Glorie Polo, která přežila klinickou smrt a to si myslela o sobě, že je dobrá katolička: www.kruciata.sk/citaj/stalasom.pdf