V dnešním evangeliu Ježíš klade apoštolu Petrovi důležitou otázku. Je to otázka na lásku. Křesťan v zápalu své apoštolské aktivity může zcela zapomenout na to nejpodstatnější. První přikázání je přikázání lásky k Bohu. Ve vztahu k Bohu nejde o to, abychom si cosi odpracovali, abychom se cosi pomodlili, abychom někoho k Bohu přivedli, ale to nejpodstatnější je to, co vyjadřuje Ježíšova otázka Petrovi: „Šimone.. miluješ mě! Šimone a jak mě miluješ? Miluješ mě víc než ostatní?” Tato nejpodstatnější otázka se vytrácí i z našich vztahů. Manželství i rodina se mohou změnit na výrobní podnik. Ale to samé se může stát kněžím, řeholníkům. Zapomene se na to, co je nejhlavnější. Je zajímavé, že Pán Ježíš se neptá pouze jednou. Zda-li nestačí ráz vyznat, potvrdit: „Miluji tě a hotovo!“ Zřejmě nestačí, protože láska nikdy není hotovou věcí. Pokud si někdo myslí, že už dost miluje, tak se velice mýlí. Láska k Bohu nezná hraníc.
Dnes před námi a před tváří Ježíše stojí apoštol, který ho zapřel. Pán Ježíš ho povolal a víme, že On sám mu předpověděl, že ho zapře. Pán Ježíš nebyl překvapen jeho zapřením. Dobře věděl, koho si vyvolil. A jak vidíme dnes, jeho vyvolení neskončilo Petrovým selháním. To je osvobozující pro nás všechny. Ježíš ví o našich hříších a přece nás zve na cestu svatosti. Naše hříchy nepřekvapí a ani nezmatou Boha v jeho lásce vůči nám. Naše hříchy mohou jedině nás překvapit. Bůh nezná překvapení a zklamání. Když tvořil člověka, věděl o jeho selhání a nebyl by to skutečný Bůh, kdyby to nevěděl. Sv. Pavel tento Boží čin komentuje: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Řím 11,32) Situace našeho světa, který se vytrhl z Boží náruče, nepřekvapuje Boha, i když ho zraňuje, překvapuje nás samých a také nám ubližuje.
Ježíš se dnes ptá na Lásku, protože Láska je to, o co především jde. Láska je Bůh sám. Pokud se z naší zbožnosti vytratí láska, můžeme ji zahodit. Ježíš touží po naší lásce, protože jen když žijeme v pozitivním vztahu k němu, můžeme být spaseni. Ježíš netouží po nějakém romantickém vyznání, ale po reálné lásce, která se projevuje vírou a skutky. Láska to je žita poslušnost Božímu Slovu. Každé pokušení sice přichází od zlého, ale v Božích očích dostává jiný smysl. V každém pokušení jakoby se nás Bůh ptal: „Miluješ mě? Miluješ mě více než sebe, jak svůj hřích?“ Sv. František říká, že „každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka“. I když víme, že naše láska je slabá, v tomto jediném případě nemluvme Bohu to, co je skutečností, ale to, co v nejlepším koutku srdce chceme, po čem ve svém srdci toužíme. Tedy mohu říci „miluji“, protože to chci. Není důležité, jestli to už cítím, nebo není důležité, zda to už dokážu plně žít, důležité je, že navzdory svým mnohým selháním, to chci. „Pane Ježíši, chci tě mít raději než všechno ostatní na tomto světě, chci tě milovat víc než ostatní lidé!“ Toto je jediná přípustná forma soutěže v církvi. Závody v tom, kdo miluje víc Krista?
Láska k Bohu je žitá poslušnost jeho Slovu. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Toto nám dosvědčuje tentýž apoštol Petr v Sk, které jsme dnes četli. „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí , stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Hodnověrným znakem skutečné lásky k Bohu není naše domnělá dokonalost, ale přítomnost Ducha sv. v našem životě a v našem srdci. Bůh dává svého Ducha, nejen své Slovo, ale svou přirozenost, Bytostní Dobro, těm, kteří ho poslouchají. Jak se tato láska projevuje, vidíme na apoštolech, kteří byli šťastní, že mohli trpět pro jméno Ježíšovo. „Oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ Jen láska k Bohu vede člověka ke skutečné svobodě. Když je Bůh mým pokladem, svět už nemá nade mnou moc. Pokud jsem na něco, nebo na někoho pověsil své srdce, ďábel mě může skrze toto ovládat.
Nejprve se Pán Ježíš ptá Petra na jeho lásku a pak mu dává pastýřský úřad v církvi. Každý jeden pastýř musí mít velkou lásku k Ježíši, aby mohl řádně vykonávat svůj úřad. Nelze přehodit pořadí. Nelze být přednostně zamilovaný do lidí a pak do Ježíše. Musí být nejprve zamilovaný do Ježíše, aby někoho k němu mohl přivést. Tuto lásku nemusí dokazovat slovy, ale žitou poslušností. Ježíš slibuje, že pokud takto budeme postupovat, že nám dá svého svatého Ducha, tedy Lásku, kterou a jakou je Bůh sám.
Zakončím modlitbou sv. Františka: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi, abychom tě milovali celým srdcem, když na tebe budeme ustavičně myslet; celou duší, když po tobě budeme neustále toužit; celou myslí, když k tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a vší silou, když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a nikam jinam; a abychom milovali svého bližního jako sebe samého, kéž strhneme všechny, nakolik to dokážeme, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“