I když se nám může zdát postoj Ježíše k jeho matce v dnešním evangeliu odmítavý, není to tak. Neboť to, co říká, především platí právě o ní, která mu dala život. Také o P. Marii platí, že ačkoli Krista rodí jako samostatnou bytost, nikdy ho nepřestává vlastnit jako svůj Život. Může říci ještě oprávněněji jako apoštol Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!“ Maria ho nejen porodila, ale ho stále žije a to až natolik, že vše, co se s ním děje, jako s jejím synem, se velmi bytostně dotýká jí samotné, nejen jako jeho biologické matky, ale ještě více jako matky jeho mystického těla.
Mariino Božské mateřství se realizuje ve dvou rovinách, tělesné a duchovní. Maria je nejen Boží Matkou, protože nosila tělesně Boha ve svém lůně, ale také proto, že ho nejdříve počala vírou ve svém srdci. Církevní učitel Origenes říká: „Co mi prospěje, že se Kristus jednou narodil v Betlémě, pokud se nenarodí vírou v mé duši.“
Ježíš nesnižuje svou matku, ale jen zjevuje základ jejího mateřství. A tím nás osvobozuje od možnosti závisti, neboť to, co ona dosáhla, můžeme dosáhnout i my. Člověk může mít v sobě Boha, dokonce může Boha zrodit pro svět, když plní Boží vůli. Lidé od nás čekají, že skrze naše ruce, našim srdcem, našimi dobrými skutky bude milovat sám Bůh. A ono to v zásadě je možné, když se snažíme hledat Boží vůli a ne svou. Naše vůle nás svádí k egoismu. Zapři sama sebe a následuj Ukřižovaného, který se zcela vydal z lásky k nám. Ježíš byl poslušný až k smrti. O nás by mohlo platit, že jsme neposlušní až k smrti, tedy i za cenu vlastního zničení, přesný opak Ježíše.
Sv. František k tomu dodává: „Jsme Kristovými matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle božskou láskou a čistým a upřímným svědomím. Rodíme ho svatými skutky, které mají zářit druhým jako příklad. Jak je svaté a jak milé, líbezně, pokorné, klidné a sladké, roztomilé a nadevše žádoucí, mít takového bratra a takového syna, našeho Pána Ježíše Krista!“ Sv. František tvrdí, že tehdy počínáme Krista, když ho milujeme upřímným srdcem a se správným svědomím a rodíme ho, když konáme svaté skutky, které ho zjevují světu.
Po prvotní fázi duchovního života, která spočívala, že Bůh nás sytil manou útěchy, nastupuje druhá, kde nám Bůh nabízí prožít radost z dávání. Na jednom místě Pán Ježíš říká, že je blaženější dávat jako přijímat a je to skutečně tak. Na každou naši moudrou almužnu odpovídá Bůh radostí v našem svědomí. Svědomí nám Bůh nedal přednostně a původně na to, aby nám nepříjemně vyčítalo, ale proto, abychom se s ním, který je Radostí dávání, ve svém svědomí setkali.
Sv. Benedikt a po něm další duchovní učitelé říkají, že o podstatu duchovního života se nejedná v několika chvílích tiché meditace, ale duchovní život se formuje přímo ve všedním a pracovním prostředí. Právě efektivní práce je testem pravosti duchovního života. Jeden americký psychiatr srovnal zkušenosti z duchovního života sv. Terezie z Avilly se zkušenostmi jedné své pacientky trpící schizofrenií. Co se týče různých vizi a vidění byly si obě velmi podobné. Avšak podstatný rozdíl byl v tom, že jeho pacientka se uzavírala stále více do svého vnitřního světa. Sv. Terezie naopak uváděla své vnitřní zkušenosti do svého každodenního života. Byla společenská a podávala ohromné pracovní výkony. Zvládání všedního dne je nejjistějším zkušebním kritériem rozlišujícím mezi mystikem a neurotikem.
A na jiném místě říká: „A nad všemi muži a ženami, kteří tak budou jednat a vytrvají v tom až do konce, spočine Duch Páně a udělá si u nich příbytek, budou dětmi nebeského Otce, jehož dílo konají a jsou nevěstami, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. Nevěstami jsme, když je věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubena s Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, když konáme vůli jeho Otce, který je v nebesích. Jeho matkami jsme, když ho nosíme s láskou a s čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor.“