Sv. Pavel přiznává, že mu bylo v zjevení oznámeno tajemství a nazývá ho „Kristovo tajemství” anebo „tajemství o Kristu“. Pavel pravděpodobně neznal Ježíše během jeho pozemského života. Dokonce byl velkým odpůrcem křesťanství, protože si myslel, že likviduje židovství. Osobně se setkal s Kristem až při Damašku a to až po jeho Umučení, Vzkříšení a Oslavení. A právě toto setkání s Ježíšem zcela mění nejen směr Pavlova života ale i samotného Pavla. Pavel se setkal se Vzkříšeným Pánem Ježíšem a z tohoto setkání vyrostla i jeho „netradiční” teologie. Jedno z těchto témat, které se objevily jako cosi nového a neslýchané, je i obsah toho, co Pavel nazývá „Kristovo tajemství”. A to tajemství neobsahuje v sobě hrozné tresty na prohnilou pohanskou společnost, ale zjevení o tom, že i pohané jsou spoludědici, spolu – údy a spolu – účastníky zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium.
Co měl tedy Pavel hlásat pohanům. Pavel říká: „byla mi dána táto milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat všem, jak se uskutečňuje ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost, knížatům a mocnostem v nebi. Tak od věčnosti určil, že to vykoná skrze našeho Pána Krista Ježíše.” Měl jim hlásat a také jim skutečně hlásal radostnou zvěst o možnosti spásy skrze přijetí Ježíše Krista. A to co platilo o někdejších pohanech, to platí i o těch dnešních pohanech i o nás samých. My se často místo toho, abychom se snažili pochopit krásu našeho Boha z Božího Slova zachyceného v Písmu svatém, živíme všelijakými soukromými zjeveními, které již neobsahují toto krásné evangelium o Bohu, který chce spasit všechny lidi, a který to dělá skrze víru a skrze přijetí Ježíše Krista. V něm máme odvahu a přístup v důvěře k Bohu skrze víru v Ježíše.
Tato zjevení znají a zobrazují často pouze boha, který dříve či později svět zničí. Jaksi zapomínají na Boha, který chce svět spasit i za cenu sebeobětování v Kristu. Církev má právo a povinnost zkoumat soukromá zjevení. Neboť i satan se rád ukazuje jako anděl světla. Čtěte pozorně Písmo svaté a budete vědět posoudit a rozlišit, kdo k vám promlouvá z nějakého soukromého zjevení. Vždy platí zásada: Držte se Božího Slova a určitě se neminete správné cesty. Soukromé zjevení se dají posoudit podle ovoce, jaké přinášejí v duchovním životě a to se často objeví až po několika letech. My křesťané jsme pozváni věřit v Lásku, v Dobro a očekávat Dobro. Neboť to, v co věříme a v co doufáme, formuje náš duchovní život. Naděje je motorem duchovního života. Když budeme žít v očekávání blažené naděje, jak to v každé sv. mši prohlašujeme ústy kněze, bude i náš život směřovat k Dobru a budeme Dobro žít a Dobro rozdávat. Pokud bude však naším duchovním motorem ne bázeň boží ale strach z Boha, nevyroste v nás nikdy nic dobré.
Katechizmus učí: „Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista.“ Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah. Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista nebo jeho svatých pro církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých mimo křesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, opírajících se o taková „zjevení“. (Srov. KKC 66-67)
Sv. Jan z Kříže, který byl prohlášen za učitele církve přemýšlí o této věci takto: „Hlavní důvod, pro který bylo v Starém zákoně dovoleno dávat Bohu otázky a nezbytné, aby proroci a kněží žádali Boha o vidění a zjevení, byl ten, že víra v té době nebyla ještě dostatečně zakořeněna a nebyl ještě ustálený zákon evangelia. Tedy bylo nutné ptát se Boha na mnohé věci a Bůh jim odpověděl ráz slovy, jindy viděními a zjeveními, obrazy a podobenstvími a mnoha dalšími znaky. A všechno, co řekl, všechno, co říkal a zjevil, jsou tajemství naší svaté víry nebo alespoň něco, co k víře směřuje, nebo vede.
No teď, když je víra pevně postavena na Kristu a v stavu milosti vyhlášen zákon evangelia, už se ho netřeba vyptávat, ani není důvodu, aby mluvil jako kdysi. Když nám dal svého Syna, který je jeho jediným a definitivním Slovem, rázem nám tímto svým jediným Slovem řekl a zjevil všechno, takže už nemá co říct. Proto kdyby se nyní někdo chtěl vyptávat Boha na něco nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, myslím, urážel by Boha tím, že nezaměřuje své oči na Krista, ale mimo něj žádá nějakou věc, nebo novotu.
Bůh by mu mohl odpovědět: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení: poslouchejte ho. Už jsem všechno řekl skrze toto své Slovo. Jen k němu upírej své oči, neboť v něm jsem ti řekl a zjevil všechno a v něm najdeš mnohem víc, než můžeš toužit nebo prosit. Již na vrchu Tábor jsem něj sestoupil se svým Duchem a řekl jsem: „Toto je můj milovaný Syn, ve kterém mám zalíbení, poslouchejte ho.” Nemáš důvod žádat nové formy nauky a odpovědí. Pokud jsem dřív říkal, tak jen proto, abych přislíbil Krista. Pokud se mě předtím na něco zpytovali, všechny tyto otázky vyjadřovali naději a touhu po Kristu, ve kterém měli najít vše dobro, ale to teď hlásá celá nauka evangelistů a apoštolů.”