Dnes jsme slyšeli prohlášení sv. Pavla: „Klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi:” To pokleknutí vyjadřuje Pavlovu modlitbu a zároveň je projevem synovské úcty vůči Bohu. Pavel si jím chce uctít Otce, od něhož pochází každé otcovství na nebi i na zemi. Dříve než se mohl člověk těšit ze svého otcovství, existovalo již otcovství v samotném Bohu.
;Možná naše doba, lépe než předešlé, může „pochopit“ plodnost v Bohu. Epocha informatiky nám odhaluje nové zákonitosti. Plození v Bohu můžeme přirovnat k odevzdávání Informace. Ten, kdo dává informaci, nic neztrácí, ale ten, který ji přijímá, stává se bohatším. Bůh je Slovo. Bůh Otec plodí Slovo. I Bůh Otec dává Informaci o Sobě, tedy své vlastní Sebepoznání ve svém Božském Slově. Toto Slovo je ustavičně Plozené a Milované. A v tomto Slově se Bůh dává svému stvoření.
V Janově evangeliu, hned na začátku čteme: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh!“ Toto Slovo je Boží Syn. Skrze Něho a pro Něho všechno je stvořeno. A my toto Slovo přijímáme, a skrze toto Slovo jsme proměňování a rosteme do podoby Boha Otce, ale z Něho nic neubývá a naopak, my jsme úžasně obohaceni. Vidíme, že plodnost v Bohu nezůstává jen v něm samém, ale v této Boží plodnosti je Spása světa. Člověk se na této Boží plodnosti může účastnit dvojím způsobem: přirozeným plozením dětí, ale také hlásáním evangelia. Nic by nám nebylo prospěšné, kdybychom se narodili jako lidské děti, kdybychom se současně skrze přijetí Slova nestali dětmi Božími. Nedivme se, že právě Slovo se sjednocuje s člověkem, neboť určení člověka, je „být Božím obrazem“, sloužit Bohu jako prostor jeho Zjevení a Vtělení, nebo jako plátno pro jeho obraz. Člověk je pozván k tomu, aby se skrze něj zjevil Neviditelný a absolutně Transcendentní Bůh ve stvořeném světě. Člověk má totéž určení v materiálním světě jako Slovo v Trojici.
Sv. Pavel se modlí těmito slovy: „ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílil skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopní pochopit, – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku a hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání, a dosáhnout plné míry Božích darů.” Apoštol ukazuje, že křesťan má zvláštní anatomii. Mluví o zesílení vnitřního člověka, které se děje vždy, když se otevíráme Duchu svatému. A také to, že v našem srdci přebývá Kristus. Tvrdí, že Boží věci může pochopit jen ten, kdo je zakořeněný a upevněn v Boží lásce. Znát Boha Lásku můžeme jen tehdy, když je v nás jeho Duch. Duch Boží do nás vstupuje skrze jednotu s Kristem. Jde o to, aby v nás byla Boží plnost celá. Za to se podle vzoru sv. Pavla máme předně modlit.
Podíváme se, jak probíhá přeměna tělesného křesťana na duchovního člověka. Pán Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ (Lk 9,23-24) Ježíš od nás požaduje něco, co úplně stojí v protikladu k myšlení tohoto světa. Kdo z nás se nechce prosadit, kdo z nás se nechce zviditelnit, kdo z nás netouží, aby byl znám, slavný? Kdo je ochoten zmizet ze života? Kdo z nás vlastně touží po skutečném sebe zapírání? Naschvál jsem použil ty to dvě slova a ne jedno, jak zvykneme říci: „sebezapření“. Neboť v těch našich sebezapřeních velmi často jde znovu jen o sebe potvrzování a sebe prosazování. Ale to co vyžaduje Ježíš není žádným upevněním naší pozice v duchovním životě.
Zapřít sebe, to znamená, zapřít své ego ve všech jeho projevech. Především jde o to, aby se ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu, který zaujalo od okamžiku prvotního hříchu. Vzdát se místa, která hříšné zaujalo a uvolnit ho Bohu, kterému jedinému náleží místo zbožňování a poklony. Trůn života patří Božímu Slovu. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Sebe zapření je snahou získat svobodu od svého ega. Nechtít být středem všeho, nevztahovat všechno na sebe, nechtít aby všichni kroužili kolem mě. Slovo víra v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, mělo asi takový smysl, jak nechat se vést, nechat se řídit. Je to opačný postoj jaký zaujal Adam, když se jedením ze stromu poznání dobrého a zlého, vědomě rozhodl, že on sám si určí, co je pro něj dobré a co zlé, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe. Spása je v osvobození od sebe. A to se děje tehdy, když nás láska k někomu tak uchvátí, že zapomeneme na sebe. Sv. František zdůrazňuje: „Jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých“. Jak často lpíme na pozemském životě. Už v tomto pozemském životě platí, že jen to semínko přinese úrodu, které se nechá pohřbít do země a tedy v určitém smyslu sobě odumře.
Druhý princip nám naznačuje Ježíš v Jan 15,5: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Musíme se křtem a ostatními svátostmi doslova naroubovat do této tajemné révy, kterou je sám Kristus. Bez tohoto základního skutku nemůžeme produkovat dobré hrozny, ale rodíme jen divoké a trpké plánky. Úrodu dokážeme přinášet jen v důvěrném kontaktu s Ježíšem. Mízou, která proniká do nás z tohoto tajemného spojení, je Boží Duch. Musíme zůstávat s Kristem spojeni, neboť bez něj uschneme a ztratíme vitalitu. Je nutné zůstat v Něm, neboť jen tak On zůstane v nás.
Pán Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně spojené s Božím Slovem. Boží Slovo, II. Božská osoba, je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat na své srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako před instalací je dobré si přečíst, čemu daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, tak i my, když chceme Ježíše přijmout, musíme nejprve poznat Boží Slovo, abychom věděli k čemu říkáme své „Ano“. A tak, jako před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá „Kristus – Bohočlověk“, mohla úplně projevit. Ježíše máme přijmout jako Slovo, jako Tělo jako Život, jako Pravdu, jako svou Cestu. Kdo to dělá, stává se Božím přítelem, synem a dcerou Nejvyššího. Kdo to nedělá, i když chodí do kostela, stále nepatří do okruhu Božích přátel.
„Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem po všechna pokolení na věčné věky. Amen.“