Apoštole prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Tato slova přednesli potem, co Ježíš učil o potřebě odpouštět. Kdo ví, zdali si apoštolé uvědomovali spojitost mezi odpuštěním a vírou, anebo mysleli spíše na to, aby dokázali přijat Ježíšovo učení o odpouštění. Co to vlastně víra je a jak souvisí s odpouštěním?
Když přichází nový člověk na svět, když se v okamžiku početí objeví nová lidská bytost v tele matky, přináší si se sebou úžasný Boží dar. Psychologie ho nazývá „prvotní důvěra“. Základní postoj právě počaté lidské bytosti můžeme nazvat „víra anebo důvěra”. Víra se tu jeví, jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme svým stvořením vstoupili. Aj skutečnost toho, že se rodíme bez pancéře, jako otevřené bytosti, a ne jako např. ježkové, ukazuje, že jsme stvoření pro Dobro, kterým je sám Bůh. Bez tohoto základního pozitivního postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímáni. A víme, jak je zvlášť rozvíjející se život, odkázán na přijímaní, tělesně na potravu, duševně na informace, na Pravdu. Dokud je tu víra, je tu aj otevřenost a je tu schopnost přijímat. To, co se na první pohled jeví jako duchovní úvaha, se v skutečnosti týká těch nejzákladnějších věcí jako dýchaní, pití mateřského mléka, přijímaní potravy, ale i pravda informací, uvolněnost v náruči matky, otce. Tyto prvotní postoje dělají život dítěte šťastným.
Postupné si člověk vlivem zlých zkušeností začne okolo sebe budovat pancíř a ztrácet tuto dětskou otevřenost a tím i schopnost přijímat a duševně růst. Malé dítě si vesele běhá po louce s bosými nohami, dokud se neporaní o kámen. Potom už nedokáže chodit bezstarostně bosé. Začne se obouvat. Obuv představuje určitý pancíř, který má svůj původ v strachu. Strach je opakem víry. První lidé v ráji existovali beze strachu, dokud nezhřešili. Předtím dokázali chodit s Bohem, těšit se z něho. Po hříchu se objevil strach z Boha i strach ze sebe. Člověk se chtěl ukryt před Bohem. Sv. Augustín používá v souvislosti s hříšným člověkem zajímavý výraz – „homo incurvatis in se“, co bychom mohli přeložit jako člověk zakroucen do sebe, uzavřen do sebe. Takto nás deformuje hřích. Proto je nutné přijat Boží odpuštění, také abychom my sami odpustili a je třeba učit se rozlišovat, co můžeme přijat a co ne.
Možno ještě lépe pochopíme potřebu víry, když si uvědomíme, že Bůh je Láska a tedy jeho Stvořitelské Slovo je Vyznáni Lásky. Se Stvořením je to tak, jako když nám někdo přinese krásny dar a poví, že nás miluje. Ten dar je nutné dešifrovat, ten dar chce cosi říci o lásce. To, že existujeme ve světe, kde je v podstatě o nás postaráno, říká o Lásce. Stvoření je určitým podobenstvím o samém Bohu. O něm vypráví voda i oheň, vzduch i zem, zvířata i lidi. O něm chce vyprávět i jídlo, které požíváme, sladkost ovoce i užitečnost bylin i čajů i lidská láska, kterou prožíváme. Jak se můžeme tohoto přesvědčení zmocnit? Zmocníme se ho jen tím, když rozumně a vděčně uvažujeme nad božími dary a když s jistotou uvěříme. Není jiná cesta k poznáni a zážitku Lásky, jako víra. Sv. Ján apoštol píše: „A my, co jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“
Boží Láska anebo Bůh – Láska je jak všudepřítomný vzduch, ale jeho blahodárný účinek nepocítíme, pokud se nenadechneme. Nádech však předpokládá otevřenost. Víra to je otevřenost duše. Víra to je nádech Boží lásky. Sv. Anton z Padovy tvrdí, že „Láska je duší víry“, tedy základem, z kterého víra vychází. Bůh je Láska a základní odpověď Bohu – Lásce je víra, uvěřit v Lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se moci z ní těšit. Tak to platí aj mezi lidmi a takto to platí aj mezi duší a Bohem. Víra je jako otevřená náruč, beze které není možné prožit přiblížení se Boha. Bez víry není přijetí a bez přijetí neexistuje objetí a zakoušení.
Zatížení západním myšlením často chápeme víru jen jako rozumový úsudek o existenci Boha. Stopy Boha v přírodě nás vedou k něčemu, co můžeme nazvat přesvědčením o existenci Boha. Dá se mluvit o jakési filozofické víre, kterou by jsme mohli vyjádřit takto: „Skoumal jsem přírodní vědy a dospěl jsem k závěru, že něco musí být nad námi.“ Táto čistě spekulativní víra, založená jen na lidském rozumovém úsudku, není ještě vírou v zmysle Písma. Není vírou, kterou projevil patriarcha Abrahám, když „uvěřil Bohu a bylo mu to počítané za spravedlivost“. Hřích je plodem nedůvěry vůči Bohu. Ďábel nakazil člověka podezíráním Boha. Člověk, který věřil Bohu, najednou začal podezřívat svého Stvořitele. Dokud žil ve víre, prožíval nesmírné blaho ze všeho, teď pociťuje strach. Člověk urazil Boha nedůvěrou. Hřích spočívá v tom, že podezíráme absolutní Moudrost a Svatost. Cesta k nabytí spravedlivosti v Božích očích začíná důvěrou Bohu a to se projeví v našem životě aj jako odevzdanost i vděčnost. Takové důvěře nás učí Ježíš, který žil odevzdaný život a proto vzdával díky Bohu aj „v tú noc, kdy byl zrazený..“ Vděčnost je také projevem víry v Boží moudrost a starostlivost.
Spravedlivost u člověka počíná vírou Bohu. Bůh svým Slovem vzbuzuje víru. Bůh se zjevuje ve svém Slově jako Spasitel, jako Doktor a řekneme si otevřeně, ještě více jako Psychiatr, kterého potřebují všichni. Vstupnou bránou do Božího Království je víra. Kdyby bylo Bohem stanovené, že touto bránou je nevinnost, anebo nějaká jiná ctnost, mohli bychom namítat: „To není pro mně, nebo nemám tuto požadovanou ctnost.” Nám však se ohlašuje: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen”. Proto Církev nejprve ohlašuje Evangelium. Ono nás má přivést k přijetí Krista s vírou.
Kristus to je Život naši duše. Bez přijetí Krista nerosteme do té podoby, kterou nám předurčil Bůh Otec. Proto je nutné vírou přijímat Krista v Božím Slově, ve svatostech církve, v osobní modlitbě. Dovolit mu, aby nás očišťoval od hříchu a vysvobodil zpod moci zlého ducha. Čím čistější bude naše srdce, tím nám Bůh bude evidentnější. Bůh se stane pro nás reálnější jako ta skutečnost, která nás obklopuje. Bůh je víc jako skutečnost, Bůh je Nadskutečno. Jen naše hříchy a chybné postoje nám zatemňují Boha, Všudepřítomnou a Činnou Lásku. Víra způsobuje aktivní spojení s touto Všudepřítomnou Všemohoucností Boha, proto když začínáme existovat ve víre a lásce, začínáme mýt účast na Boží přirozenosti a tím i na Boží moci, na moci Lásky. Proto víra může působit i takové divy, o kterých říká Ježíš v evangeliu.
Sv. Paschal Baylonský nás poučuje: „Protože největší touhou Boha je prokazovat lidem dobrodiní, měj při všech svých prosbách pevnou víru, že Bůh ti chce dát to, o co ho prosíš. Nepros však o nic, co by ti Bůh dopředu nebyl vnukl, abys o to prosil. On totiž je spíše připraven vyslyšet tvou prosbu, jako ty ji přednést.“