V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „Ježíš zvolal svých Dvanáct, dal jim sílu a moc (nad všemi zlými duchy) vyhánět všechny zlé duchy a léčit nemoci (neduhy).“ V Ježíši se zjevuje boží moc, skrze jeho poslušnost Otci. Jen Ježíš, který byl poslušný až k smrti, může prohlásit po svém vzkříšení: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Ježíš je Pravý Bůh ale současně i pravý člověk (dokonalý člověk) a jako pravý člověk, přijímá moc od Boha.
Tato moc není přirozenou výbavou člověka. Tato moc pramení ze sjednocení člověka s Bohem. Často narážíme na bezmocnost a nemohoucnost svého života. V mnoha případech nám chybí síla proti zlu, které nás ohrožuje na tomto světě. Jen Ježíš je pro náš svět pramenem síly k uzdravení a osvobození člověka. Jedině On uschopňuje apoštoly, aby vyháněli zlé duchy. Dokud nám Ježíš nedá takovou moc, nemůžeme vyhánět zlé duchy.
Jak se můžeme dopracovat k takové apoštolské moci? Člověk je nejmocnější, když je na kolenou, tedy když se modlí. Taková moc je dar Boží milosti, o kterou můžeme v modlitbě prosit. Předpokladem k přijetí takové milosti je „být Ježíšovým učedníkem, apoštolem.“ To znamená slyšet a plnit Boží Slovo a pracovat ve službě Božího Království. Jen Ježíš rozesílá apoštoly zvěstovat Boží Království a uzdravovat.
I služba uzdravování má svou posloupnost, kterou musíme dodržet, pokud chceme někoho přivést ke zdraví. Nejprve musí být hlásáno Boží Slovo, Zvěstování a přijetí Božího království. Boží Slovo určuje podmínky, za kterých můžeme vstoupit do Království. První podmínka je smíření s Bohem skrze odpuštění hříchů. Postupně nastupuje zcela podřízení Boží vůli a až potom může přijít k uzdravení. Nejprve Bůh Pravdou uzdravuje naši duši a pak svou moci uzdravuje i naše tělo. Nejprve třeba zlikvidovat tu velkou překážku, která stojí mezi námi a Bohem jako velká zeď a to jsou naše hříchy.
Kniha přísloví říká: „Veškerá Boží řeč je dobře vyzkoušená, On je štítem těch, kteří se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, v opačném případě tě potrestá a budeš odhalen jako podvodník.“ K Božímu Slovu nemáme nic přidávat, ani z něj ubírat. Laxisté mají sklon ubírat, rigoristé zase přidávat, ale oba tyto postoje jsou proti Bohu a jeho Slovu. Boží Slovo je přesné vyladěné na naši přirozenost.
Již ďábel v Raji při rozhovoru s Evou překroutil a přidával k Božímu Slovu a tak ho zatemňoval. Otázka, kterou položil Evě, zněla: „Opravdu řekl Bůh: „Nesmíte jíst z žádného rajského stromu!?“ Bůh přece zakázal jíst jen z jednoho stromu a to stromu poznání Dobra a Zla. Podobně konala i Eva, když zveličila: „Ani dotknout se ho nesmíme.“ V poslední knize Písma sv., v Apokalypse, nacházíme podobnou výzvu: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A pokud někdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“
Boží Království se nevyučuje, ale ohlašuje, nepřednáší, ale hlásá. Hlasatelem může být jen ten, kdo je pevné přesvědčen o pravdě své věci a kdo miluje to, co hlásá. Hlásání vychází ze srdce člověka. Lidské srdce, které má zkušenost s Bohem, je nejsilnějším zdrojem hlásání. Evangelizace, čili hlásání Božího království, je něco jiného, než katecheze – tedy přednášení pravd víry. Zdroj vší teologie je Boží Slovo zachycené v Písmu svatém. Písmo obsahuje živou teologii. Písmo svaté obsahuje poklad celého Zjevení. I pro teology platí zásada, že nemají ani ubírat ani přidávat k obsahu Božího Slova.
Pán Ježíš dal příkaz apoštolům: „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty.” Toto není určení a vymezení životního stylu křesťana, ale je to doporučení pro apoštoly, pro ty, kteří chtějí misijně působit. Svou dobrovolnou chudobou mají apoštolové dokázat, že opravdu věří v Boží ale i v lidskou dobrotu, na kterou jsou dobrovolně odkázáni. Již v SZ Levitové, služebníci chrámu, neměli mít žádný podíl na vlastnictví zaslíbené země, ale měli žít výhradně pro bohoslužbu a být odkázáni na zbožnost a štědrost celého Izraele. Jejich bída svědčila o bezbožnosti národa a nutila je pracovat na obrácení lidu. Podobný životní styl máme žít i my, Menší bratři – františkáni.
Obecně závazný křesťanský životní styl vystihuje znovu kniha Přísloví: „O dvě věci té prosím: nech mi je dříve než umřu: vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Zaopatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ Ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ Křesťanský životní styl nespočívá ani v bídě, ani v luxusu, ale ve svobodě od vlastnění věci. Vzorem nám může být apoštol Pavel: „Vím i oplývat, ale vím mít i nedostatek.“ I v křesťanské almužně se jedná o jakési moudré vyrovnání, ze svého přebytku dávat těm, kteří to potřebují.
Poslední věta evangelia říká: „Vydali se tedy na cesty a procházeli tedy vesnice, všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali.“ Jejich vnitřní radost rostla, protože každý kdo hlásá Boží Slovo a radostnou zvěst, má účast na Boží plodnosti a stále větší podíl na radosti Boha.