Čtení z listu sv. Pavla Efesanům, které jsme slyšeli, a které nám adresoval sv. Pavel, možná dnes znepokojí většinu žen v tomto kostele a bude jim připadat nejen jako hlásání dávno překonaných názorů ale jako názory jdoucí proti lidské důstojnosti ženy. Pro zastánce nadřazenosti muže bude toto čtení znít jako hudba z ráje. Mnohým asi nejvíce utkvěl v hlavě citát: „Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízený ve všem.“
Sv. Pavel tu nemyslí na absolutní podřízenost ženy muži. Především hovoří o vzájemné podřízenosti: „Bratři, podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu.“ Tento požadavek platí pro každou uspořádanou společnost. Jsme si sice všichni, co se týče lidské důstojnosti, rovni, ale přece každý má jiné talenty a z toho vyplývající jiné poslání. Uznáváme, že v dobře fungující společnosti musí být lidé, kteří vedou ostatní a dokonce i nad nimi musí být jeden, kteří je zodpovědný za všechny. Platí to v církvi a platí to i ve světském státě, platí to v každém podniku a platí to i v rodině.
Máme si být poddaní a to z bázně a úcty vůči Kristu. „Ženy svým mužem jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízený ve všem.“ Možná se někdo lekne, když slyší jak a na kolik má být z božího příkazu žena podřízena svému muži. Možná to někým otřese, zvláště když si uvědomí, co všechno někteří muži vyžadují od žen.
Při čtení Pavlova listu si musíme uvědomit, že jeho slova nejsou adresovány lidem tohoto zmateného světa – tedy pohanům – ale křesťanům. A skutečným křesťanem je ten člověk, který přijal Krista jako normu a vzor svého chování, který přijal Krista jako vnitřní sílu k mravně dokonalému životu. Tedy první podmínkou toho, aby se žena podřídila svému muži ve všem, je jeho podřízení se ve všem Kristu. Jen takový muž může vyžadovat takovou poslušnost a podřízenost od své ženy. Nemá takové právo ten, kdo se sám nechce podřídit Božímu zákonu, např. muž alkoholik. A tedy, jak říká sv. Pavel, jako Kristus je Spasitel svého těla, tak i muž – křesťan má být ne tyranem své ženy, ale jejím spasitelem, např. už tím, že přinese rozumný prvek do intuitivního a emočního světa své ženy, že ji vyslechne a poradí jí.
Vždyť nakonec v další části listu sv. Pavel konkrétně ukazuje, jak to má vypadat a co všechno má udělat křesťanský manžel pro svou ženu: „Muži, každý z vás ať milujte svou ženu, jako Kristus miloval církev.“ A jak miluje Kristus svou církev? „vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě (křtem) a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky, nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.“ Tedy to, co se má každý muž – křesťan učit od Krista, je láska až po sebeobětování. Ježíš Kristus je dokonalý muž a dokonalý otec, neboť On vydal sám sebe až na smrt. A toto je vzor lásky, ke kterému jsme jako muži pozváni. Myslím si, že žádná rozumná žena, nebude proti podřízenosti takovému muži něco namítat.
Další důvod lásky muže vůči své manželce naznačuje sv. Pavel o kousek dál: „Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla.“ Vztah ke své ženě má být podobný vztahu ke svému vlastnímu tělu. Na této dobrotě vůči sobě samému, která se u normálního člověka předpokládá, má mít účast celá rodina. Existují dva v základě chybné postoje vůči sobě. Člověk se může milovat sobecky a bezohledně vůči bližnímu, anebo se nenávidí a nechce se přijmout takový, jak ho stvořil Bůh. Oba tyto postoje jsou pomýlené. Člověk musí správně milovat sebe sama, aby dokázal milovat svého bližního.
Sv. Pavel na závěr této stati opakuje poselství z knihy Genesis, na které se často zapomíná: „Proto opustí člověk (muž) otce i matku a připojí se ke své manželce a ze dvou se stane jen jeden člověk (budou ti dva jedno tělo).” Manželé vytvářejí něco nové, co má přednost před dětinskými vazbami na rodiče. Nechci tím tvrdit, že muž, který se ožení anebo žena, která se vdá, už nemají povinnosti vůči svým rodičům, spíše jde o skutečnost posvátnosti nové rodiny, jejíž stabilitu je třeba především chránit, a nikdo ani rodiče nemají právo rozbíjet tento svazek, pokud je jednou uzavřen v Kristu, před Bohem a církví. Sv. Pavel zakončuje slovy: „Toto tajemství je velké; mám na mysli vztah Krista a církve.“
Na závěr ještě uvedu několik pěkných myšlenek o manželství:
Sv. Ambrož promlouvá k mužům: „Nejsi pánem, ale manželem, nedostal jsi otrokyni, ale manželku. Odplácej se jí pozorností a buď jí vděčný za lásku.“
„Vybral jsem si; není mým cílem hledat, co by se mi líbilo, ale líbit se tomu, koho jsem si vybral.“ (Alain)
Johan Sebastian Bach adresoval své stárnoucí druhé manželce, se kterou měl 13 dětí a z prvního manželství ještě 7 dalších, tyto krásné slova: „Tvoje plavé vlasy byly tak dlouho pro mě sluneční září, ale stříbrné nyní jsou mým měsíčním svitem – a to je mnohem lepší světlo pro nás zamilované.“