21. neděla v mezidobí „B“ – (Jan 6,60-69)

V poslední neděla jsme mohli slyšet mnoho Ježíšových výpovědi o Nejsvětější Svátosti oltářní. Všechny vyznívají proti jen čistě symbolickému chápání významu večeře Páně, jak ji chápou někteří protestanti. Kdyby to Ježíš myslel jen symbolický, proč dovolil, aby tolik učedníku odešlo s výčitkou: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Přestože se mnozí na Ježíšových slovech pohoršili, On z nich neslevuje, od nich neustupuje a nic nevysvětluje. Je to skutečně Znamení víry, o které Židé na začátku tohoto příběhu prosili, ale ne v tom smyslu: „Udělej znamení, abychom uvěřili!“, ale ve smyslu: „Udělám Znamení, na kterém se ukáže vaše víra!“

Mnozí se pohoršili nad Ježíšovým výrokem: „Amen, amen, pravím vám nebudete-li jist Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě Život.“ Hebraizmus „tělo a krev“ vyjadřuje celou realitu Vtělení. Pán Ježíš říká Petrovi na jiném místě: „Blažený si Šimon, syn Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev ale můj Otec, který je v nebi.“ Tedy v Eucharistii nejde jen o mrtvé tělo a vylitou krev Ježíše Krista, ale jde o celou živou realitu Vtělení, které tímto způsobem chce pokračovat do nás. Skrze Eucharistii my všichni máme účast na Vtěleni Božího Syna.

Když si uvědomíme a skutečně přijmeme celý realismus této svátosti, může nás to šokovat. My vlastně žijeme z Těla a Krve Ježíše Krista! V Eucharistii se odhaluje mateřský rozměr Boha. Když nad tím přemýšlíme, tak zjistíme, že prvních 9 měsíců, které jsme strávili v matčině lůně, jsme se živili tímto způsobem. Ježíš nás v sobě nosí jako plody, které rostou k novému a slavnému Životu. Požíváním Eucharistie máme v sobě Život. „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má Život Věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Máme úžasnou Svátost. V ní dostáváme záruku budoucího Vzkříšení. Nebuďme vlažní a lhostejní vůči Božímu daru. „Neboť“, praví Pán, „mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“ Slovo „pravý“ ukazuje na ryzost těchto skutečnosti. Pravé je to, v čem není žádný podraz, co je plnohodnotné, co je dokonalé.

„Kdo ji mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Skrze tuto svátost Kristus proniká do nás nejen duchovně, ale proniká do naší tělesnosti, uzdravuje ji a zušlechťuje, vymaňuje ji z moci hříchu. Když jsme v něm, tak nám již nehrozí žádné odsouzení. „Jako mne poslal živý Otec a já mam život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ Tento Život vychází z Otce. Ježíš žije z Otce a my žijeme z Něho. Otec nebeský je Slunce, ze kterého Kristus, Chléb, čerpá životní energii. Skrze Eucharistii se napojujeme na Otce a stáváme se jeho dětmi, protože těm, kteří Krista přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Je to svátost našeho Zbožštění.

„To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ Držme se Pánova zaslíbení. Tak velké a mohutné jsou účinky Eucharistie, že nebude ospravedlněn ten, kdo mohl a nepřistoupil. Kristus nám skrze Eucharistii slibuje Vzkříšení, Věčný Život, Život v Něm, Sebe samého žijícího v nás, sílu pro oběť do našich dnů. Víra v Eucharistii se nezakládá na ničem lidském, protože nic lidské, nic rozumové, smyslové zde nepomůže, tato víra se zakládá výlučně na Božím Slově. Pokud je Kristus pro mě Boží Syn, pak každé jeho slovo je slovem Pravdy. Je to sám Ježíš, který koná toto tajemství. Je to Ježíš, který sám ujišťuje: „Vezměte a jezte z něho všichni, toto je moje Tělo.“

Ježíš věděl ve svém nitru, že jeho učedníci reptají a zeptal se jich: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život Ale někteří z vás nevěří!“ Následek tohoto úžasného zaslíbení byl, že mnozí jeho učedníci odešli a více s ním nechodili. Druhá skupina s Petrem ještě více přilnula k Mistrovi: „Pane, ke komu bychom šli. Ty máš Slova Věčného Života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Ten Svatý Boží.“ Toto je jediný správný přístup ke Kristu v Eucharistii. Nejprve uvěřit a přijmout a potom v sobě poznat. Přesně takto přistupujeme k lékům. Nejprve musíme uvěřit, a když lék přijmeme, pak zakusíme a poznáme v sobě jeho účinky.

O sv. Františkovi z Assisi se říká, že: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Těla Páně, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, když k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři srdce.“ (2 Cel 20).