18. neděle mezidobí „B“ – (Jan 6,41-51)

V dnešním evangeliu jsme slyšeli slova Pána Ježíše o sobě samém. Řekl o sobě: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Pozemský chléb v sobě obsahuje životodárnou energii slunce. Žijeme proto, že dokážeme těžit tuto energii pro sebe. I naše Slunce potřebuje nejprve přijímat energii, aby ji mohlo dávat. Zdrojem veškeré energie života nebo bezprostřední Energií života je Bůh sám. Bůh je Život. Tak jako hmotný chléb obsahuje v sobě energii Slunce, tak i Ježíš jako člověk je chlebem Božské Energie Života.

Současníci Pána Ježíše reptali, když slyšeli takto mluvit člověka, který se navenek nelišil od jiných lidí. A říkali: „Což to není Ježíš, Josefův syn, jehož otce a matku známe? Jak tedy říká: „Sestoupil jsem z nebe ?!“ Navenek viděli pouze člověka, ale měli věřit, že je to Boží Syn. Jsme v podobné situaci ve vztahu k eucharistii. Vidíme chléb a víno a jsme vyzván věřit, že je to Tělo a Krev Pána Ježíše, že je to skutečně On sám přítomen. Sv. Jan z Damašku říká: „Ptáš se, jak se chléb stane Tělem Krista a víno Krví Krista? Odpovídám: Duch Svatý zasáhne a uskuteční to, co přesahuje jakoukoliv řeč a každou myšlenku … Ať ti tedy stačí slyšet, že se to děje mocí Ducha Svatého. Totéž se stalo, že Pán přijal tělo ze svaté Panny skrze Ducha, jen skrze něho a v něm.“

Pán Ježíš nám naznačuje, že víra v něj je Boží milostí: Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal. A já ho vzkřísím v poslední den. U Proroků je psáno: „Všech bude učit sám Bůh. A každý, kdo slyšel Otce a dal se poučit, přichází ke mně.“ Ale tato milost víry, má i určité lidské předpoklady. slyšeli jsme, že ke Kristu přicházejí ti, kteří slyšeli Otcův hlas a nechali se poučit. Kde můžeme slyšet Otcův hlas, dříve než se setkáme se Slovem Božím, s Kristem. Tento Otcův hlas, toto Otcovo Slovo vypovězeno pro každého osobně, je naše vlastní svědomí. Tento ustaraný Otcův hlas je naše svědomí.

Svědomí je Boží Slovo, které bylo vysloveno v každém člověku. Boží Slovo jako prazáklad a prapodstata našich bytostí. Člověk byl a je stále tvořen tímto Slovem. Když posloucháme své svědomí, zjišťujeme, že Kristovo Slovo a vnitřní hlas našeho svědomí jsou totožné. Kristus na rozdíl od mnoha jiných učitelů hovoří souhlasně s naším svědomím. Kdo poslouchá své svědomí je schopen rozpoznat Krista jako Boží Slovo, skrze které bylo vše stvořeno. My všichni ho v sobě nosíme jako své nejintimnější nitro, jako svou nesmírnou touhu po blaženosti, po kráse, po pravdě, po plnosti života. Toto Boží Slovo je vlivem temnoty, kterou v nás způsobují dědičný hřích, jako zasypaný pramen nebo zaprášené světlo. Proto musí k nám Boží Slovo znovu zaznívat zvenčí, hlásáním, abychom si vzpomněli na to, co je v našem nitru.

Když se nevěřící člověk setká s hlásáním Krista a je upřímným hledačům pravdy, např. tak jako Edita Steinová, musí konstatovat, že to všechno, co Kristus učí je v největší hloubce jeho nitra. Kristus oživuje Boží Slovo v nás, v našem svědomí.

“Ne že by byl někdo viděl Otce; pouze ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má věčný život. “Ne všichni jsme schopni objevit Boha v hloubi své duše, proto k nám přichází jako Vtělené Slovo jako Slovo, které se stalo Tělem. Vstupuje do našeho nitra našimi smysly.

“Kdo věří, má věčný život.” Víra je základním předpokladem života, neboť jen víra dává odvahu otevírat se a přijímat. Víra je pro naše duše tím, co jsou otevřené ústa pro tělo. Víra je schopnost přijímat. Bez víry se člověk uzavírá a není schopen přijímat. Víra je základní životní postoj a to nejen ve vztahu k Bohu, ale ve vztahu k celému stvořenému univerzu.

“Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli. Toto je ten chléb, který sestupuje z nebe, aby nezemřel nikdo, kdo bude z něho jíst. Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst z tohoto chleba, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo za život světa. ” Ježíš nezačíná být chlebem jen v okamžiku proměňování na oltáři. Ježíš je chlebem svou podstatou, protože dává život. Církev proto vždy uctívala Boží písma, jak si uctívá i Pánovo Tělo. Neustále představuje věřícím Chléb života, který pochází ze stolu Božího slova a Kristova Těla. V Písmu svatém Církev neustále nachází svou potravu a sílu, protože z něj nepřijímá pouze lidské slova, ale to, čím skutečně je: Boží slovo. “Vždyť v posvátných knihách jde s velkou laskavostí vstříc svým dětem Otec, který je na nebesích a promlouvá se jim.”