Dnešní evangelium se dotýká problému, který trápí nás všechny. My všichni bychom mohli říct spolu s apoštoly: „Pane, nauč nás modlit se!“ Umíme se modlit? Domníváme se, že se umíme skutečně modlit? Modlitbu definujeme jako rozhovor s Bohem, ale nejen rozhovor. A přece chci nyní zdůraznit modlitbu jako rozhovor s Bohem. Tak jak to vidíme v prvním čtení. Abrahám rozmlouvá s Bohem jako se svým přítelem. Bůh s námi chce vést dialog. Dokonce snese naše rozumné protiargumenty. Abrahám nám ukazuje jako se bez roztržitosti modlit. Třeba se modlit, tak jak myslíme. Nemá být rozdíl mezi naši modlitbou a našim myšlením.
Proč chci mluvit o modlitbě jako o rozhovoru s Bohem? Neboť mnozí křesťané se osobně s Pánem Bohem nikdy nerozprávějí. Jako děti se naučili nazpaměť různé modlitby a modlí se stále jako malé děti, mechanický a formálně, přestože jsou již dospělí lidé. Nechci tím popřít hodnotu modliteb, které jsme se jako děti naučili, ale často to vypadá tak, jako kdybychom v osobní modlitbě stále chtěli vycházet ze slabikáře, který jsme jako prváci kdysi potřebovali. Máme se modlit od srdce k srdci, z našeho srdce k Božímu srdci. Bůh čeká na naše vlastní slova. On není robot, který potřebuje zachytit určitý správně vyslovený a jednoznačný text. Bůh je Otec, který má srdce a chce slyšet své děti. Chce slyšet lidské srdce, tvé srdce. Sv. Terezie Velká říká, že nepovažuje za modlitbu, když někdo neví, co říká a komu to říká.
Představený trapistů takto vzpomíná na den, který jednoznačně rozhodl o jeho povolání: „Jako malý chlapec jsem chodíval do farního střediska mládeže. V jistý zimní čtvrtek, na zakončení poledne vyplněného zábavou, mluvil náš pán farář o modlitbě starším chlapcům, kteří byli shromážděni v kapli. Když už všichni vyšli, já jsem pod záminkou, že mu chci pomoci při úklidu, zůstal. Ve skutečnosti jsem se chtěl na něco zeptat, ale nevěděl jsem, jak to udělat. Zametajíc pokoj jsem konečně řekl: „Stále nám zdůrazňujete, že je třeba modlit se, ale neučíte nás, jak to dělat.“ On odpověděl: „Máš pravdu. Chceš se naučit modlit? Pak jdi do kaple a mluv k Němu.“ Ten večer jsem šel do kaple a musel jsem tam být pořádně dlouho, protože si pamatuji, že jsem se pozdě vrátil domů a dostal jsem pokárání. Tehdy jsem se poprvé modlil a zdá se mi, že odtedy jsem nikdy nepřestal mluvit k Němu.“ Takto zakončil své vyprávění starý šedivý mnich.
Možná se nám zdá ráda kněze banální. Ale ten, který mladíkovi, toužícímu naučit se modlit, místo dlouhé argumentace raději krátce poradil: „Hovor k Němu“, musel být člověkem zkušeným v modlitbě. Protože, v modlitbě se nemluví k nějakému neskutečnému stínu ale k živému Bohu. Musíme si být vědomi jeho přítomnosti. Bůh je stálá Přítomnost a Pozornost vůči nám. Stačí Ho oslovit, vzývat, abychom Ho začali poznávat osobní zkušeností. Je dobré udělat to svými slovy a všímat si Boží odpověď. Najednou pochopíme a pocítíme, že Bůh je a dokonce je velmi blízko. Tímto způsobem se může probudit i v srdci nevěřícího víra, když se pokusí oslovit Neviditelného. Bůh se vždy projeví, když ho vzýváme.
Sv. Terezie z Avily se diví: „Jak to, že se neumíte modlit? Vždyť je to ne těžké! Umíte rozmlouvat s přítelem? A s dobrým přítelem jistě i důvěrněji než s cizími lidmi. A kdo vám je blíže než Bůh? Řeknete mu všechno! Mluvte mu o svých radostech, předkládejte mu své trápení, úspěchy, pády. Pokora je pravda! Buďte před ním pokorní, vyzvedne vás vysoko. Když budete velmi pokorní, vyzvedne vás velmi vysoko! Jak se můžete bát Boha, který vás miluje?! Nezapomínejte, že je jen jedna blaženost a to věčná! Tak upustíte od mnoha věcí. Vaším přáním ať je vidět Boha. Vaší obavou – zatracení! Vaší radostí ať je to, že vás Bůh vede k sobě!“
Třeba si zapamatovat, že modlitba je rozhovor a nemá tedy být jen naší řečí k Bohu. Ještě ve větší míře má být naší snahou poslouchat Boha a to především čtením a studiem Písma ale i pokorným mlčením před Bohem. Bůh promluvil ve svém Slově, proto modlitba musí zaujmout postoj k tomuto Slovu. Boží Slovo nám odhaluje Boží záměr. Když se modlíme, k Bohu mluvíme a posloucháme ho, když čteme Boží výroky. Zdravá modlitba je odpovědí na Boží Slovo. Bůh nám rozumí jen tedy, když se mu přimlouváme jeho jazykem a tím je Boží Slovo. Člověk je tak upovídaný tvor, že Bůh se vůbec nedostane ke slovu, snad jen, když konečně usneme, proto jedním z předpokladů kontemplativní modlitby je mlčení. Musíme nejprve umlčet svou řeč, ale také své myšlenky a představy, jen takto vytvoříme ve svém vědomí prostor nato, aby se mohl představit Ten, který je lidský Nepředstavitelný. I dnes, i když už máme v rukou Písmo sv., je stále třeba učit se tomuto mlčení, protože Bůh bude v našem srdci nejen mluvit, ale i tvořit to, co vyslovuje. Kontemplativní modlitba vede k vnitřní proměně člověka.
Modlitba je naší nejmocnější zbraní, proto nás ďábel chce od ní pod každou záminkou odvést. Když se konečně rozhodneme strávit chvíli v modlitbě, přijdou nám na rozum všemožné pokušení. Když navzdory těmto pokušením setrváme na modlitbě, ďábel zaútočí z druhé strany. Ukáže nám, co všechno dobré bychom mohli v tomto okamžiku udělat, ale v této chvíli je to pokušení opustit Boha. Ďábel ví, že jsme silní tehdy, když jsme s Kristem. Kristus v nás je počátek nového života, který se již nežije z lidské síly, ale moci Boží. Sv. Jan Klimak tvrdí: „Nádheře modlitby se nenaučíme od druhého. Ona sama je učitelem. Bůh uděluje dar modlitby tomu, kdo se modlí.“
Sv. Jan z Kříže mluví o těch, kteří dávají přednost aktivitě před modlitbou: „Všimněte si těch, kteří jsou velmi aktivní, kteří chtějí obrátit svět svým kázáním a vnějšími skutky. O kolik více užitku by přinesly církví a byly by milejší Bohu, kdyby nechali bokem dobrý příklad, kterým chtějí být, a kdyby jen polovinu toho času setrvaly s Bohem v modlitbě. Tak by udělali víc a s menší námahou jedním skutkem jako s tisíci, zasluhující to svou modlitbou a čerpající v ní duchovní sílu. Neboť jinak vše je jen plácání a dělání trochu více než nic a mnohdy nic a ještě mnohdy i škody.“