Včera jsme slyšeli o Annině modlitbě a já jen v krátkosti připomenu. Písmo svaté zaznamenává, že se „v hořkosti své duše modlila k Hospodinu“. Anna ve své modlitbě vycházela ze svých životních problémů. Nesnažila se o nějakou umělou, i když možná navenek pěknou a slušnou modlitbu. Mezi ní a Bohem ležela hořkost její životní zkušenosti a ona chtěla právě tuto hořkost v modlitbě překlenout. Často se dopouštíme chyby, že nechceme mluvit s Pánem Bohem o trpkosti, kterou v sobě nosíme. Chceme vypadat jako silní, přestože jsme slabí. Anna je ve své modlitbě velmi upřímná. Anna se v hořkosti duše modlila k Hospodinu. Co z toho vyplývá pro nás? Je důležité, aby naše modlitba byla živena tím, čím žije naše srdce, aby naše modlitba byla upřímná, abychom Bohu mluvili upřímně, jak a co prožíváme. Jedině On může utišit bolavé lidské srdce, ale musíme být k němu upřímní.
Písmo svaté říká, že Anna udělala slib. Slíbila, že pokud jí Pán Bůh daruje dítě, ona ho daruje Boží službě, nebude překážkou povolání, nepostaví se do cesty synovi, který ráz půjde za hlasem Hospodinovým. Annin slib je obětí, kterou přináší Bohu ona. Kolik moderních bezdětných maminek zapomíná i na tuto možnost. Prosit o dítě a zároveň slíbit, že mu nebudou překážet na cestě povolání.
Lekcionář, ze kterého se čte při sv. mších, není souvislým čtením. Často vybírá jen ty nejvýznamnější epizody z jednotlivých knih, proto je vhodné sledovat tyto vynechány texty a doplnit si znalosti toho, o čem lekce nemluví. Včera jsme slyšeli, jaké úžasně a reálně byly plody Anniny modlitby. A Anna splnila svůj slib. Své dítě přinesla do chrámu ve věku, kdy je dítě největší radostí matky. Písmo sv. říká, že tak učinila ihned jako dítě odstavila, že chlapec byl ještě malý. Jak velká musela být bázeň před Bohem a úcta k Bohu v jejím srdci.
Anna takto vysvětluje své rozhodnutí Elimu: „Dovol, můj pane, při tvém životě, můj pane, já jsem ta žena, která tu stála u tebe a modlila se k Hospodinu. Modlila jsem se za tohoto chlapce a Hospodin mi dal, zač jsem ho tak naléhavě prosila. Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ. Je vyprošený pro Hospodina.“ Chlapeček byl vyprošen ale ne pro ni, ale vypprošen od Boha pro Boha, pro Boží službu.
Pak Anna zpívá chvalozpěv, který se velmi podobá Mariinu Magnificatu. Písmo sv. říká, že chlapec zůstal v chrámu pod dohledem kněze Eliho. Nosil malý efod jakési miniaturní kněžské roucho, které mu matka každoročně přinášela a sama dělala. Pán Bůh ji za tuto oběť obdařil dalšími dětmi. Narodili se jí ještě tři synové a dvě dcery.
Pak nám kniha Samuelova popisuje zkaženost synů kněze Eliho, které Pán Bůh za trest zavrhne. Na pozadí jejich zkaženosti ještě více zazáří charakter malého Samuela. Samuel je dítětem vyprošeným od Boha a pro jeho službu. Jako zvláštně byl od malička otevřený a vnímavý pro Boha. Doba, v níž se začíná jeho povolání, je charakterizována takto: „Hospodin mluvil v té době zřídka (V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné) a vidění nebylo časté.“
Není nic horší pro člověka, jako když ztratí schopnost vnímat Boha a jeho Slovo. V době, ve které žil Samuel, ještě neexistovala žádná Bible, jak ji známe dnes. Byla to doba její tvorby. Izraelité toužili po Božím Slově a velmi si ho vážili. Zaznamenávali ho, kdykoliv se objevilo. Dělali práci podobnou včelám, které sbírají med a my dnes máme tu medovou knihu v rukách. Máme před nimi úžasnou výhodu. Máme v rukou knihu, která zaznamenává Boží Slovo. Známe dokonce Slovo, které se stalo tělem. Zároveň máme velikou odpovědnost za to, abychom toto Slovo studovali a šířili.
Možná nám napadne otázka: Jakým způsobem židé vnímali a sbírali Boží Slovo? Jak je to možné, že Bůh k nim mluvil a oni vnímali jeho Slovo? Existuje jedna zásada slušného chování, kterou respektuje i sám Bůh: Nepatří se druhému skákat do řeči. Mluvit může druhý jen tehdy, když první zmlkne. Toto je zásadní předpoklad pro zachycení Božího Slova. Kdo chce slyšet Boha, musí se nejprve naučit mlčet. Toto je však velký problém. Člověk je tak upovídaný tvor, že Bůh se těžko dostává ke Slovu.
Kdosi moudrý řekl, že právě proto Bůh nejčastěji k nám mluví ve spánku. Podobně se to událo i Samuelovi. „Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží Archa.“ Bůh zavolal na Samuela. Ale Samuel ještě neznal Hospodina, ještě se mu nezjevilo Hospodinovo slovo. Proto se pokaždé obrací na Eliho. Eli dlouho nechápe o co jde. Tak velmi si zvykl na boží mlčení. Až na potřetí mu dojde, že chlapce volá Hospodin, a proto řekl Samuelovi: „Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.“ V závěru textu slyšíme, že Samuel rostl a Hospodin byl s ním. „Nedopustil, aby nějaké jeho Slovo přišlo nazmar (padlo na zem).“ Tak jako dobří lidé dbají na to, aby ani drobty chleba nepadli na zem, tak i Samuel hlídal Boží Slovo jako cenný pokrm duše.
Co z toho všeho je důležité pro náš modlitební život? Třeba si pamatovat, že modlitba je rozhovor s Bohem. Nemá být jednostranná, nemá být jen naší řečí k Bohu. Ještě ve větší míře má být naši snahou naslouchat Bohu a to především čtením Písma sv., ale i snahou mlčet před Bohem. Předpokladem kontemplativní modlitby je právě toto mlčení před Bohem. Člověk musí nejprve umlčet svou řeč, ale také své myšlenky a představy. Jen takto vytvoří ve svém vědomí prostor na to, aby se mohl zjevit ten, který je Nepředstavitelný. I dnes, když máme v rukou Písmo sv. je stále třeba učit se tomuto mlčení. Vždyť Boží Slovo je živé a účinné. Bůh nejen v našem srdci bude mluvit, ale také tvořit to, co vyslovuje. Jedině kontemplativní modlitba vede k vnitřní proměně člověka.