Vstupní branou do Božího Království je víra. Kdyby bylo Bohem stanoveno, že touto branou je nevinnost, nebo nějaká jiná ctnost, mohli bychom namítnout: „To není pro mě, protože nemám tuto požadovanou ctnost.“ Nám však je ohlašované: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“.
Zatížení západním myšlením často chápeme víru pouze jako určitý rozumový úsudek o existenci Boha. Dá se mluvit o jakési filozofické víře, kterou bychom mohli vyjádřit takto: „Zkoumal jsem přírodní vědy a došel jsem k závěru, že něco musí být nad námi.“ Stopy Boha v přírodě nás vedou k přesvědčení o existenci Boha. Víra v Boha je především vírou v Rozumný a Vědomý základ všeho. Na počátku nestojí materiální a nevědomý chaos ale Vrcholně Rozumné a Osobní, dokonce můžeme říci Nadosobní, Vědomé Bytí. Často máme jakousi teologickou víru, kterou vyjádříme vyznáním teologických pravd (v Krédu), ale víra je cosi mnohem širší.
Víra je osobní, bytostné přilnutí celého člověka k Bohu, který se zjevuje. Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal Zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy a svými slovy. „Věřit“ se proto vztahuje ke dvěma skutečnostem: k osobě a k pravdě: k pravdě kvůli důvěře, kterou má člověk k osobě, která ji dosvědčuje.
Katolické nauka o víře výrazně potvrzuje, že víra se ve své podstatě pojí s jistotou. Logické uvažování o procesu víry bychom mohli vyjádřit takto: „Bůh něco řekl. To, co řekl, je předmětem víry. Bůh je Svatý, proto nelže, je Vševědoucí, proto se nemýlí. Pokud víme o něčem, že to řekl Bůh, tak náš postoj vůči tomu se může projevit jenom vírou, která nepřipouští pochybnost. Kdybychom připustili pochybnost, odmítli bychom autoritu Boha. V tomto smyslu je pochybnost hříchem, neboť pochybujeme, zda Bůh své Slovo dodrží. Samozřejmě mohou existovat pochybnosti jiného druhu: „Či to opravdu Bůh řekl? Či jsem tomu dobře rozuměl?“
Vidíme tedy, že základem křesťanského života je víra, která si je jistá tím, čemu věří. Taková víra je Božím darem, který si můžeme vyprosit od Boha v modlitbě. Pokud se o takovou víru opřeme, staneme se svobodnými od nálad a citů a tak se nám podaří uniknout různým krizím, které pocházejí právě z našeho citového života. Svůj duchovní život začneme budovat na jistotě Božího Slova. Boží Slovo nám umožňuje se už teď a tady dívat na svět Božími očima.
Tento přístup můžeme uplatnit, když uvažujeme nad blahoslavenstvími. Blahoslavenství převracejí hodnocení reality. Musíme si uvědomit, že ten, kdo je prohlašuje, je Syn Boží a nehlásá nějakou nedůvěryhodnou teorii o posunu hodnot v posmrtném životě, ale učí s jistotou to, co vidí u Otce. Blahoslavenství jen tehdy mohou v našem životě přinést úrodu, když je přijmeme s jistotou víry ne jako lidskou domněnku ale jako Slovo Boha.
Vírou si můžeme i my přisvojit tento Boží pohled a v naději se těšit tam, kde svět nachází jen důvod k pláči.
Slovo „víra“ v jazyce, kterým mluvil Ježíš, má i takový význam, jako „nechat se vést“, „nechat se řídit“. Evangelium mluví o zřeknutí se sebe vlastnění, darování se Kristu. Je to opačný postoj jaký zaujal Adam v Ráji, kdy se jedením ze stromu poznání dobrého a zlého, vědomě rozhodl, že si sám určí, co je pro něj dobré a co zlé, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe. Základní hřích Adamův byl v tom, že přestal důvěřovat Bohu, že uvěřil satanovi, který znesvětil Boží jméno. Naše základní spravedlnost začíná právě tam, kde Boha přestáváme podezřívat ze zla. O Abrahamovi slyšíme: „uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost“.
Naše pochybnosti se obvykle netýkají pravd víry. Pochybnosti se objevují v momentě, kdy máme dát odpověď na otázku: „Věříš tomu, že tě Bůh skutečně miluje, a tak moc tě miluje, že se za tebe obětoval a že ti je v každé chvíli ochoten odpustit hříchy, když se k němu s lítostí obrátíš?“ Můžeme si tuto základní otázku položit i jiným způsobem: „Věříš v Boha – Lásku?“ Hlavním problémem víry je uvěřit v Boží Lásku k sobě samému, uvěřit v Boží Lásku ke všem lidem, v Lásku, která způsobila, že se Bůh pro nás obětoval a spojil se s lidskou přirozeností.
Sv. Jan apoštol píše ve svém listě: „A my, čo sme uverili, spoznali sme lásku, akú má Boh k nám. Boh je láska; a kto ostáva v láske, ostáva v Bohu a Boh ostáva v ňom.“ (1Jn 4,16 slovenský preklad). Boží láska je jako všudypřítomný vzduch kolem nás. Jeho blahodárný účinek nepocítíme, pokud se nenadechneme. Ale nádech předpokládá otevřenost. Víra to je otevřenost duše, to je nádech Boží lásky. Sv. Anton Paduánského říká, že Láska je duší víry. Bůh je láska a základní odpověď na Lásku je víra, uvěřit v Lásku. Dokud v ni neuvěříme, nebudeme se moci z ní těšit. Tak to platí mezi lidmi a takto to platí i mezi duší a Bohem. Víra je jako otevřená náruč duše, bez níž není možné přežít přiblížení Boha. Bez víry není přijetí a bez přijetí neexistuje objetí a zakoušení.
Avšak v křesťanské víře jde ještě o větší otevřenost jako je schopnost uvěřit Slovu. Jde o bytostnou otevřenost vůči Božímu Duchu. Jde o to, stát se průchozím, prostupným pro Boha. Přijmout do sebe Kristovu plnost. Jde o víru jako o přivlastnění si. Tak to píše sv. Pavel v listě Korinťanům: „Kristus se podlá vůle Boha stal naší moudrostí a spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ (1Kor 1,30). Kdo vírou nepřijme Boží Slovo, nemůže přijmout ani Ducha Svatého. Svatost je Boží vlastnost, člověk může mít na ní účast, jen když se otevře Bohu jako Slovu a Duchu.
V evangeliu podle sv. Jana v 10. kapitole Pán Ježíš prohlašuje: „Já jsem brána. Kdo vejde skrze mne, bude spasen.“ Tento výrok hovoří o Spáse, dokonce můžeme říci o jistotě Spásy. V této souvislosti je třeba vyjasnit problém vyvolávající spory katolické a některých protestantských církví, a to problém jistoty Spásy. Někdy se setkáme u některých protestantských církví s otázkou, která pro nás katolíky zní velmi divně: „Jsi už spasen?“ I sv. Pavel jakoby nahrával tomuto tvrzení: „Milostí, jste spaseni a ne ze skutků.“
Karel Rahner ve svém „Teologickém slovníku“ píše: „Jistota spásy je pojem reformační teologie a označuje natolik pevnou víru v ospravedlnění, že tato víra již nepřipouští žádnou pochybnost o konečné Spáse člověka. Jistotu Spásy tohoto druhu označuje katolická teologie jako absolutní jistotu spásy. Takto chápaná jistota spásy byla zamítnuta Tridentským koncilem, neboť křesťanovi sice na jedné straně není dovoleno v žádném případě a tedy absolutně pochybovat o tom, co opravdu Bůh v Ježíši Kristu uskutečnil, a o všeobecné spasitelné Boží vůli, z druhé strany to však nevylučuje pochybnost o vlastním stavu spásy.“
Příčinou sporů je nepřesně rozlišování pojmů: „Jistota víry, jistota Spásy z Boží a z lidské strany a milost vytrvání dokonce!“ Když chceme hovořit o Spáse, musíme rozlišovat: jistota je v tom, že Bůh chce spasit všechny lidi, jistota je v tom, co Bůh skrze Krista pro nás udělal. Ježíš přece na kříži závazně prohlašuje, že dílo Spásy člověka „Je dokonáno!“. Nejistota je jedině z naší strany. Sv. Augustin tvrdí: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Bůh chce, abychom jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí vešli do skutečnosti Spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli. Bůh totiž nikdy neodvolává své Slovo. Proto teologie svátosti potvrzuje, že svátosti působí „ex opere operato“, to znamená, že nepůsobí mocí lidské zásluhy a lidského úsilí ze strany vysluhovatele, ale mocí samotného spasitelného díla Kristova, které se aktualizuje ve svátostech. Od nás Bůh očekává vědomý a svobodný čin víry. Toto Boží očekávání můžeme splnit díky Duchu Svatému, který v nás působí, skrze naši svobodnou vůli.
Tedy pokud stojíme před Bohem a jeho Slovem a jsme povoláni k víře v nich, tak naší odpovědí může být jedině neochvějná víra, která si je jistá. Pán Ježíš říká: „Já jsem brána. Kdo vejde skrze mne, bude spasen!“ Kdyby se nás v této souvislosti sám Ježíš zeptal tak, jak se kdysi zeptal Lazarové sestry: „Kdo věří ve mne, nezemře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11,25-26), cože mám tehdy odpovědět? Možná je jen jedna správná odpověď: „Věřím!“ Jsi si jistý svou vírou? Nemohu jinak odpovědět jako: „Jsem si jistý?“ „Si si jistý svou Spásou?“ V této souvislosti – samozřejmě! Tedy abych to správně zformuloval: „Pokud půjdu cestou, kterou je Ježíš, budu spasen!“
Z Boží strany je Spása jistá, jako možnost a jako příslib, ale z lidské strany je možné selhání. Nemyslím teď na morální selhání jako projev slabosti člověka vůči hříchu, který v něm přebývá, ale myslím na selhání jako odpad od víry, jako odchod z odevzdanosti. Toto je problém „vytrvalosti do konce“. Pán Ježíš přece na jiném místě říká: „Kdo vytrvá do konce, ten bude spasen!“ Zde je těžiště sporu mezi námi a protestanty. Spása v Božím světě je skutečností, my ji však musíme dovolit v sobě uskutečnit a musíme v tom vytrvat až do konce pozemského života. Někteří protestanti se dopouštějí chyby, když opovážlivě říkají: „Už jsem spasen“. Ještě žijí ve vyhnanství, daleko od Pána a proto mohou selhat. Vidíme, že i Písmo zná takové případy, kdy kdosi uvěřil v Krista, ale odpadl od něho: apoštol Jidáš, Demas, kovář Alexander.
Nicméně chci upozornit, že i opačný extrém je blud a s tím se setkáváme spíše v našem katolickém prostředí. Často se stává, že lidé, kteří denně chodí do kostela, poslouchají a věří Božímu Slovu a snaží se ho i žít, často žijí tak, jak by v nic nemohli doufat. Např. stařenka, která se celý život snažila žít křesťanský, mi řekla, že neví, zda bude spasena nebo zatracená. A to není správná odpověď. Sv. Pavel učí, že „v naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Blud je žít bez očekávání blažené naděje, jak to nakonec v každé sv. mši vyznáváme aspoň v slovenčine: „Očakávam splnenie blaženej nádeje!“ V listu Filipanům píše sv. Pavel: „S bázní a chvěním pracujte na své Spáse.“ Existují určité znaky, které ukazují zda jdeme po cestě Spásy. Jsou to znaky nového života, o kterých nacházíme zmínku na více místech Písma. Reálným znakem je ovoce Ducha Sv.: „Láska, radost, pokoj…“.
Nacházíme se v podobné situaci, jako člověk, který v předprodeji koupil lístky do divadla a tudíž musí jen dodržet čas představení a přijít. Je to jiná situace, než jít do divadla a nemít ještě lístky. Když mám více lístků v kapse, mohu vesele a odvážně zvát druhých na představení. Pokud je ještě nemám, byla by to troufalost a mohlo by to skončit fiaskem. Asi takto bychom mohli vyjádřit naši jistotu spásy. Když jsme uvěřili v Krista a dali jsme se pokřtít, když jsme ho vírou přijali a jsme se mu zcela odevzdali a snažíme se žít v moci Ducha Svatého Boží Slovo, tehdy máme očekávat, splnění blažené naděje. Podobně jako člověk, kteří má lístky, můžeme a máme zvát druhých ke Spáse.
Na závěr ještě jeden výrok sv. Františka, který nám pomůže pochopit, jak to je ze Spásou a námi: „Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lstí zlého ducha. Říkal totiž: „Ďábel nejvíce jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podle libosti ho hází do záhybů svědomí, aby pošpinil čistotu svědomí a ryzost života. Pokud je však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Pokud je však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.
Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se vystříhal sklíčenosti, jak by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že se vkrádá do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze Spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti, trudnomyslnosti, zakoření se v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, pokud nebude slzami ihned vyhlazené.“ (Fr. Prameny str. 244/125) Chci jen dodat, že sv. František zná cosi jako „radost ze Spásy“ a to je zážitek Boží blízkosti, který člověk může přežít v modlitbě.