První čtení i evangelium, se týkají Božího Zákona. Pán Ježíš v evangeliu prohlašuje: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon anebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ Někteří současníci Pána Ježíše se mylně domnívali, že problémem člověka, je Boží zákon a tedy prvořadý úkol Mesiáše, spočívá v osvobození člověka zpod závaznosti Zákona, který Bůh zjevil na vrchu Sinaj, Mojžíšovi. Po prvotním hříchu, se nám Boží zákon jeví, jako těžké břímě.
I křesťané si někdy představují Nebe, jako něco na způsob Mohamedánského ráje, jakousi blaženou nevázanost, svobodu od zákona, možnost konat, co se nám zamane. V zásadě to není zlá touha: moci dělat, co se nám zachce. Problém spočívá ale v tom, že po prvotním hříchu, se vůle člověka naklonila ke zlu a tak často chceme to, co nám v konečném důsledku škodí a k tomu, co nám prospívá, se musíme nutit. Také náš rozum je zatemněný a naše vidění není správné. Sv. Augustin to vyjádřil velmi trefně: „Boží Slovo (a tedy i Boží Zákon), se ti bude nejprve jevit, jako nepřítel tvé duše, pokud nepochopíš, že je příčinou tvé Spásy.“
Boží zákon je cestou Spásy. Byl dán prvním lidem, jako „návod na použití“. Když kniha Genesis popisuje pád prarodičů, tak tam jmenovitě vzpomíná dva stromy: „Strom Poznání Dobra a Zla“ a „Strom Života“. „Strom Života“ je Zjevené Boží Slovo, Boží zákon. Takto Židé dodnes nazývají i válečky, na kterých je navinutý svitek Tóry. Tedy jíst ze „Stromu Poznání Dobra a Zla“, může znamenat pohrdnutí Božím Zákonem, snahu vzít si život do svých vlastních rukou a žít jen podle své vlastní představy, čistě z vlastních sil a pro sebe. Je to něco jako kdybychom při koupi automatické pračky, řekli obchodníkovi, že nechceme návod k použití. Určitě by nám, v takovém případě, odmítl dát i záruční list. Člověk je složitý systém, který se skládá z duše i těla a samotné tělo se skládá z bilionů buněk. A tento celek, může správně fungovat jen při dodržování určitých zákonů. Jinak se pokazí a zahyne, přestane jako člověk správně fungovat. Člověk zůstává člověkem, pokud zachovává Boží zákon.
Přikázání Mojžíšova zákona, vytyčují podmínky, jako se dostat do zaslíbené země: „Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu a mohli obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců.“ (Dt 4,1) Ale tato přikázání, jsou stejně závazná i v zaslíbené zemi: „Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit.“ (Dt 4,5) Tedy nejde jen o přechodné příkazy, ale o příkazy, které vedou k plnosti života.
Vyžaduje to od nás stálou pozornost a ostražitost. Tak, jako kdysi lidé v ráji, byli pozváni k tomu, aby svůj ráj střežili, tak i my máme svoje chození s Bohem střežit. „Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení.“ (Dt 4,6) Jen kvůli plnění Božích příkazů si v očích nevěřících zasloužíme úctu a obdiv. Pokud se přizpůsobíme tomuto světu a jeho mylným cestám, staneme se solí bez chuti, která je k ničemu. Jestliže respektujeme Boží zákony, Bůh je nám stále nablízku a my se na něho můžeme s důvěrou obracet. Jestliže se odchýlíme od jeho příkazů i Bůh se odvrátí od nás.
„Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (Dt 4,9) Máte právo a dokonce povinnost vyučovat svoje děti i své vnuky. Boží zákon je třeba vyučovat a to ne přednostně ve škole, ale především doma. Svědectví rodičů i prarodičů, je pro formování dětí, velmi důležité. Škola může zprostředkovat vědomosti, ale jen rodiče mohou odevzdávat víru.
Pán Ježíš říká: „Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.“ Mojžíšův mravný zákon a jeho požadavky, nás zavazují ustavičně. Jeho dodržování, nám může pomoci, přiblížit se k Bohu. Jen rituální předpisy, byly nahrazeny novým kultem, novou obětí a novým kněžstvím.
Ten stejný zákon, byl dán Izraeli, jako návod na cestu k plné svobodě z Egyptského otroctví. Exodus (Ex 20,1-17) nám klade před oči Desatero, Dekalog, jako nejdůležitější extrakt z Božího Zákona. Slovo „Dekalog“ můžeme přeložit, jako „deset slov“. Těchto „deset slov“ Bůh zjevil svému národu na svatém vrchu. Napsal je „svým vlastním prstem“ na rozdíl od jiných příkazů, které napsal Mojžíš. Už jako malé děti, jsme se učili text Desatera nazpaměť. Je dobré, když se člověk s důležitými věcmi obeznámí co nejdříve, ale hrozí zde jedno nebezpečí. Mnoho věcí se odevzdává dětem z pozice autority dospělých a často se k tomu přidávají i určité sankce (např. když neposlechneš, dostaneš výprask). Desatero se tak ve vědomí mnohých dostává do nebezpečného sousedství s těmito sankcemi z dětského věku. A člověk poté, už jako dospělý, čeká okamžité trest, pokud tyto příkazy poruší, popřípadě, když se trest okamžitě neobjeví, časem zjistí, že to v životě jde i bez tohoto strašáka z dětství. Desatero, nebylo přednostně adresováno dětem, ale dospělým lidem a vůbec nebylo míněno jako strašák k udržení morálky. Pro Izrael znamenalo, závazný text smlouvy mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem, který vyvedl z otroctví v Egyptě.
K lepšímu pochopení Desatera, je potřeba vidět celou textovou souvislost. Boží příkazy nejsou jen tak libovolně dané. Nejsou dané proto, aby se ukázalo, zda bude Izrael poslušný, anebo ne. Nejsou to příkazy, kterými nás chce Bůh vyzkoušet, a které jednou v blažené věčnosti, nebudeme dodržovat. Desatero je „zákon spolužití s Bohem“. Jen člověk, který ho zachovává, se může těšit z Boží blízkosti. Člověk zůstává člověkem, když zachovává Desatero. Jeho příkazy se dotýkají i mezilidských vztahů. Mají zajistit, aby tu vůbec zůstal „lidský prostor“, ve kterém by se mohlo Boží přislíbení realizovat. Deset slov je třeba chápat v kontextu knihy Exodus, která popisuje velké vysvobození z Egyptského otroctví a tento příběh je středobodem Starého zákona.
Přikázání Dekalogu, poukazují na podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Dekalog je cestou života: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit..“ (Dt 30,16). Desatero se nám jeví jako cesta k věčnému životu, jako cesta ke stále plnější svobodě. Bůh – osvoboditel, je zároveň „Bohem žárlivým“. Je skutečným Bohem a není možné jej s nikým beztrestně zaměňovat. Nechce se o lásku svého lidu s nikým dělit.
Pokud to, co je v Desateru Izrael dodrží, Bůh mu slibuje, že z něj učiní velký národ, který obstojí a nezanikne mezi ostatními a dokonce se pro ně stane požehnáním. Když ukazuje televize záběry z Orientu, někdy žasnu nad množstvím dětí, které se občas v záběrech objeví. Je mi líto za takovým světem, který ještě má děti. V Orientu se nad dětmi nespekuluje a jsou stále přijímány, jako požehnání. Na západě a také i v našich končinách, je to už jen zřídkavé, vidět tolik dětí. Pomalu začínáme sklízet ovoce vlastní chytrosti, když se o staré lidi nebude mít kdo postarat. Máme více starých lidí, než dětí a z toho na nás nehledí žádná světlá budoucnost. V dětech je požehnání a budoucnost národa. Jaká bude ta naše budoucnost?